Vráceno odesílateli III.

Neznám tě.

A ani tě nikdy nepoznám.

Nikdy jsi o to nestál.

Občas chci znát odpovědi, na které nejsem připravená. Mám totiž dojem, že mě osvobodí z mého vězení s mřížemi z nekonečné agónie. Místo toho kolikrát doposud otevřenou klec zamknou a já se uvnitř zmítám jako zraněné zvíře nebo duše posedlá démonem. Teď momentálně jsem posedlá bolestí. Byla to však má volba. Ignorovala jsem řeč tarotu, ignorovala jsem vědomí, že karta ďábel mohla skutečně odkazovat na tebe. Má naivita překročila hranice, chytla mě pod krkem a velmi podmanivým způsobem zašeptala: „Ví, čím trpíš, naznačilas mu, co se ti všechno stalo. Navíc viděl psychotický záchvat, to by ti neudělal. Nehrál by si s tebou jen tak. Možná jen neví, co chce.“ Místo toho, abych tu mrchu odmrštila a začala kolem sebe znovu stavět vysoké zdi, jsem jí nechala dovézt mě k naprostému orgasmu. Orgasmu, jehož následky si teď prožívám. Prosím, nikdy si nehrajte s hraničářem.

Tohle je můj zámek a ty už nejsi mým tajemstvím, ale prokletím. Přízrakem, co tu straší zatím ze všech adresátů nejdéle. Mám v hlavě tisíce různých scénářů. Existují lidé, co jsou schopní si s druhou osobou z nudy jen hrát, zahřívat místo někomu jinému, zahánět samotu a nakonec se tomu ještě zasmát, když k nim jejich dočasný mazlíček přilne, se slovy „Jak to vůbec mohla brát vážně? Však jsme si jen dopisovali,“ neb co je v kyberprostoru, jako kdyby se nikdy nestalo. Pravděpodobně jsi tímto typem a já byla pouhou zábavou ve tvém nezadaném mezidobí. Mohu mít vztek maximálně na sebe. Kolikrát v sobě nedokážu vyvinout ani špetku romantického citu k osobám, se kterými k nějakému vztahu svolím, ale k tobě to šlo samo, aniž bych chtěla. Ani jsem nedostala šanci zjistit, jestli je to skutečná emoce, nebo iluze. Ani to jsi mi nedopřál. Vrátil ses po třech letech, abys mi ublížil stejným způsobem,  jako naposledy. A o to horší je, že možná ani netušíš, jak moc taková drobnost může uškodit někomu s takovým nákladem na bedrech. Proto se na tebe nedokážu zlobit. Měla jsem ti to říct. Měla jsem utéct dřív, než se moje srdce začalo otevírat. Někde uvnitř sebe viním jedinou osobu a tou jsem já.

Asi mi nezáleží na tom, jestli to čteš, jen to ze sebe potřebuju dostat do éteru, kde mou bolest někdo uslyší. Kdokoliv. Protože ji v reálném světě nedokážu pojmenovat a nesvedu poprosit o pomoc. Temnota je totiž nakažlivá a já nechci takovou infekci šířit. Zlomila jsem si srdce sama.

Tohle NIC mi spustilo nejhorší možný koloběh. Nečekala jsem to. Dusím se vztekem, který bych nejradši vychrlila jako lítá saň oheň, přímo na tebe, nebo na kohokoliv, kdo by jej doopravdy pocítil. Aby někdo trpěl stejně, jako já. Ale nikdy jej nevypustím, neboť má vina a sebekontrola zůstávají u moci. Jsem přece vzorem morálky a režimu. Ta, co se kontroluje, i když má diagnózu. A nikdy nedovolím, aby kdokoliv trpěl jako já. Potom přichází analýza mého vlastního nitra, mapování každého místa, kde nejsem dost dobrá. Po drobnohledu vlastní duše nenacházím chybějící dílky skládačky, neb před třemi lety jsem svá pochybení viděla, teď jsem vůči své nedokonalosti slepá, či jsem se žádné odpornosti nedopustila. Možná jsem se jen připletla do cesty, když jsi chtěl utišit vlastní bolest a zbavit se nudy. Jako civilista ve válce mezi velikány. A vlastně na mě nakonec nezáleží, neb za pár let nikdo nebude znát mé jméno. I když sama sebe spatřuju jako neposkvrněnou, topím se v myšlenkách, že mi nikdy nebude dopřáno to, po čem začnu toužit. Ani zasraná šance to jenom zjistit. A tato myšlenka spouští koloběh sahající až do mého dětství, neb jsem hraničář a vše musím dovézt do extrému. Závěrem je vždycky myšlenka na smrt, výpadek paměti a krev. Tentokrát se zatím nic tak děsivého nestalo, jen mám novou malůvku na svém zápěstí. Za pár let se na ní pousměju a řeknu si „ještě, že už to pár roků nedělám.“ – jako tomu bylo do dnešního dne u předchozích jizev. Je to ale jen má vina. Ne tvoje. Bohužel nejsem vhodná k dočasnému zahánění nudy. Jsem dobrá kamarádka. Ne hračka. Měla jsem ti to říct. Určit si hranice dřív, než se zase zakoukám do hraného zájmu. Ale nechtěla jsem tě vyděsit.

Víš, krev v mých žilách moc lidí rozproudit nedokázalo. Rozhodně ne tak, abych se cítila naživu. Moje srdce totiž někdo přeměnil před necelými pěti lety v upíra. Vysál z něj veškerou krev a já se nechala. Milovala jsem někoho, kdo mi zlikvidoval tělo, duši i mé nenarozené dítě. Když jsem ho opustila, zemřela jsem. Všechno, co na mě bylo krásné, zvadlo. Uvnitř mě se ozývala jen nikde nekončící prázdnota a spánky mi duněly děsivými vzpomínkami. Naučila jsem se s tím žít. Pak ses před třemi lety objevil ty. A něco ve mně začalo rozkvétat. Zabila jsem to sama. Devalvovala jsem se svým chováním. Ponížila. A zůstala tím monstrem.

Naše cesty se rozdělily a já se konečně stihla uzdravit. I přes to mé srdce tlouklo pomalu, potichu. Ale už nebylo plné temnoty. Před pár měsíci ses vrátil a najednou mi začala proudit krev v žilách divokou symfonií. Začala jsem se smát. Těšit se na druhý den. A těšit se na to, že dostanu šanci ti ukázat, kdo vlastně doopravdy jsem, neboť mé dřívější, nedotčené já, s tebou ožívalo. Cítila jsem naději. A ač mám s tímto slovem problém, pravděpodobně jsem se zamilovala. Ovšem sama jsem věděla celou dobu, že do iluze. Chtěla jsem tu iluzi vyvrátit tím, že bych tě skutečně poznala. Ale k tomu nelze druhého člověka nutít. Jak už jsem řekla, nejsem tu, abych cokoliv ničila, nebo někomu překážela. V tomhle stavu nedokážu být sobecká.

A teď jsem tady. Celou pravdu mi řekly karty. Ukázaly mi, že jsem byla pěšákem mezi dvěma lidmi. Směj se tomu, jak chceš, ale vím, že se nepletou. Stále se mi však těžko věří, že denní kontakt byl pouhým zaháněním nudy. Pouhou hrou. A zájem zcela hraný. Stále jsem naivní, ač se veškerá má naděje rozpadla a mé srdce se zase odebírá k věčnému spánku.

Pevně doufám, že nejsi jediný, kdo jej dokáže probudit.

Tolik otázek a žádné odpovědi.

Tolik emocí a já jsem tu zas jak u zpovědi.

Žádné rozhřešení, jen utrpení a co by kdyby.

Jsem smířená se svým upířím osudem. A už mi nezáleží, zda se pravdou ponížím. Tohle je mé království. A ty mým tajemstvím i prokletím.

Teď to zkrátka jen bolí.

Neznám tě a nikdy tě nepoznám.

Opět jsem skočila na pouhá acta non verba v reverzu.

A opět jsem skočila do temnoty.

A vím, že mě nepřijdeš vysvobodit.

Nejsem tvoje princezna.

Nejsem ničí princezna.

Jsem čarodějnice.

Takže se buď zachráním sama, nebo se nechám upálit na hranici. Zatím jen hořím. Možná moje duše pálí mosty mezi námi dvěma jednou pro vždy. Karmická neplecha ukončena.

Jediné, co mě těší je to, že jsi nejspíš šťastný. Ač jsem pro tebe pouhým pěšákem a vedlejší škodou.