Vráceno odesílateli IV.

K poslechu: Måneskin – VALENTINE, Flaer Smin – Alone in the dark, Aleah – Vapour

Tohle je poslední dopis, co ti píšu. Nebo spíš poslední, co zveřejním. Napsala jsem jich vlastně mnohem více, než čtyři. Největší množství vzniklo ve chvíli, kdy se naše cesty rozdělily a ve mně nastala naprostá bouře. Toužila jsem Ti říct, tedy napsat, všechno, co jsem nestihla. Odhalit Ti své největší stíny, které v průběhu let zahnalo světlo. Ukázat Ti každou svou tvář. Ale proč? Bylo to absolutně zbytečné. Ač bych si stále přála Ti všechna tajemství říct a doopravdy poznat Tebe, v nedokonalosti, rozbít si tím svůj vzdušný zámek a vznosnou iluzi, jsou věci, které nedokážu vyřknout nahlas. Stála jsem si vždy za tím, že cokoliv, čemu já sama dám za pomocí slov rozměr, mi nemůže ublížit. Ale přeci jenom existuje jedno temné tajemství, co by mě mohlo zabít. A Tobě bych ho řekla, ani nevím proč. Možná mám takovou důvěru právě k té iluzi Tebe a nejspíš tohle všechno píšu neexistujícímu člověku. To už se nikdy nedozvím.

Už druhým měsícem mám pocit, jako kdyby mi každou chvíli mělo prasknout srdce. To, o kterém jsem si myslela, že neexistuje. Gorgona se vrátila do své krásné podoby. Ledová královna se roztála jen díky Tvým slovům. Jeho ostré střepy se prodírají kůží ven a já se každý den modlím ke všem myslitelným  bohům, aby mé utrpení skončilo. Zároveň jej nedokážu pustit. Protože je to důkaz, že jsi v mém srdci skutečně byl. A tak jsem si svou bolest držela tak intenzivně, až jsem měla po dvou letech relaps. Ale žádná látka na světě mě nevyléčí.

Tíseň, co mi nedá spát a souběžně bych před ní do říše snů nejradši utíkala pořád. Už jsem si to  s Tebou jednou prožila, jen to před třemi lety až tak nebolelo. Protože jsem byla monstrum, které teprve potřebovalo napravit. Zraněná holka, oběť, co ještě nevěděla, že se může změnit v tyrana. Přízrak, co se utápěl v litrech vína a dusil se kokainem spolu s antidepresivy. Ale ani tehdy jsem nedokázala zapomenout zcela.

V naprosté disociaci od vlastní duše jsem si začala s prvním člověkem, co se mi dostal pod ruku. Alkoholik, absolutní protiklad toho, co jsem kdy chtěla. Ovšem po začátku na mě byl hodný, držel mě na veřejnosti za ruku a vypadalo to, že mě skutečně chtěl. V tu chvíli mi to stačilo, nepotřebovala jsem lásku, protože jsem se jí bála. Ale vzpomínám si na chvíle, kdy jsem s bolestí v srdci obracela telefon obrazovkou dolů, když mi v noci blikla zpráva od Tebe, kterou jsi do rána smazal, protože to byl pravděpodobně výtvor opilecké nadrženosti. Vzpomínám si na to, jak jsem si říkala, co dělám v posteli s ním. I na to, jak jsem Tě jednou potkala v hospodě a seděla jsem vedle něj, jak se mi rozklepaly ruce a roztočila hlava. Napila jsem se piva a nalhávala si, že to nic není. Ale bylo.

Možná to ze mě alkoholik celou dobu cítil a proto mu byla cennější flaška než já. Nejsem bez viny. Sama jsem se přeměnila z oběti na tyrana, z tyrana na oběť a pořád dokola, dokud jsme se s alkoholikem konečně nerozešli.

Rok jsem se izolovala od emocí a měla dvě nezávazné známosti. Jeden z nich byl metalový elf, jehož temnota dokonale rezonovala s mým kamenným srdcem. Nemyslela jsem si, že chci víc. A druhý byl o tolik mladší a nezralý, zakletý v pavučinách toxického chování, do kterých se mě snažil stáhnout. Tehdy jsem si ale uvědomila, že chci víc. Možná mi bylo dobře v mé temnotě plné upírů a jiných různorodých bytostí, kterým jsem se snažila porozumět, ale ještě víc jsem toužila tančit v dešti, dívat se na hvězdy a pozorovat padající perseidy, vznášet se ve výšinách a ne plavat pro jiné duše na dno a táhnout je k hladině na vlastní nebezpečí.

A tehdy ses objevil Ty.

Po tom, co mi jedna z dalších temných bytostí bodla nůž do zad. Do srdce ne, protože to mu nikdy nenáleželo. Stejně tak, jako mě nenáleží Tvoje srdce.

A přitom to byla jen bublina utvořená v sociální síti. Začala jsem se zase usmívat, po dlouhé době psát zamilované dopisy, při probuzení nepřicházelo obvyklé úzkostné chvění. Zajímal ses o věci, pro které skoro dýchám. A nevím, jestli to pro tebe byl následek nudy, pokus o přátelství.. ale přišlo mi to jako skutečný zájem. Cítila jsem to z tvých slov. Možná jsem hloupá, možná jsem naivní. Nejspíš obojí. Třeba jsi opravdu tím, za co tě zlí jazykové mají. Děvkař, co si mnou chtěl zkrátit dlouhou chvíli.

Ale já to nikdy nikomu nevěřila.

Asi jsem se zamilovala do iluze, kterou mi podsunula má vlastní osamělost, nepopírám to. Ale s Tvým příchodem mi svět znovu začal hrát všemi barvami a ač jsem milovala svou černobílou temnou symfonii, duha byla krásnější. S Tebou to bylo všechno lepší. A teď jsi pryč. A já se snažím neplout znovu ke známým temným hlubinám.

Už je to jinak. Nechci známé peklo, ale neznámé nebe.

A pořád nejspíš chci jen Tebe. Nebo iluzi.

Nějak jsem věřila tomu, že právě Ty by ses nebál mé temnoty a ani mého světla. Tomu, že by Tě mohla fascinovat cesta, kterou jsem se vydala. Přála jsem si s Tebou tančit o půlnoci na hřbitově stejně tak, jako sledovat východ Slunce nad Vysočinou. Toužila jsem Ti ukázat všechny ty světy životů minulých, odvyprávět dávné příběhy a odhalit Ti ten, kde jsem zjistila, že naše duše jsou nejspíš spojené.

A věř mi, udělala jsem všechno pro to, abych je odpojila.

Chci Tvoje štěstí, i když jím nejsem já. I když jsem si tolik přála jednu jedinou šanci.

Bolí to.

Jako kdyby všechny víly na světě přestaly existovat

.. protože jsem na ně přestala věřit.

Protože jsem je zabila.

Nevím ani, do čeho jsem se zamilovala. Nebyla to Tvá fyzická krása. Vždycky jsem v Tobě viděla něco víc. Cosi, co mě volalo a já to následovala jako námořník zpívající sirénu. Ale co to je? To už se nikdy nedozvím. Zvuk bubnů, houslí a vesmírných sfér, které mě k Tobě volaly. Proč to ale dělaly, když nejsem pro Tebe?

Chtěla jsem dodržet ono bezduché klišé „Co bylo v minulém roce, to tam zůstane.“, ale byl jsi mou první myšlenkou při ohňostroji, ač pršelo a tančila jsem se svými kamarádkami na Pelhřimovském náměstí, jako kdybychom byly hlavními hrdinkami v béčkovém filmu. Nedokázala jsem Tě pustit z hlavy ani ve chvíli, kdy mě líbala jedna z mých pubertálních lásek. Odstrčila jsem ho od sebe a sama jsem nechápala proč.

Protože chci víc, než další temnou bytost na mých bedrech.

Protože poprvé za život si myslím, že si zasloužím víc, než být chycena pod krkem a využita jako nádoba na hněv a sperma.

Protože Ty jsi mě nebral jako objekt.

Aspoň ne tento rok.

Nemůžu ze své hlavy dostat Tvé jméno, Tvé zprávy, to, jak moc bych si přála, aby všechno bylo jinak. Ale i kdybych mohla využít veškerou svou čarodějnou sílu a zasáhnout do osudu, neudělala bych to. Nikdy bych Ti nedokázala zničit štěstí. To radši budu sama trpět. Když jsem Tě zahlédla uprostřed přeplněné místnosti divoké Pelhřimovské akce,  přála jsem si jít Tě pozdravit. Aspoň na vteřinu Ti dát skutečný rozměr. Ale nedokázala jsem to. Jen jsem se dívala prázdným pohledem a přemýšlela jsem, jestli jsi iluzí anebo štěstím, které jsem si z nějakého důvodu nezasloužila. Ale spíše tou iluzí, protože jsi mě sám nepozdravil. Jen jsi uhnul pohledem. A moje kamenné srdce znovu začalo krvácet.

Nikdy Tě nebudu považovat za dalšího člověka, co mi ublížil. Nikdy. Jsem Ti natolik vděčná za to, že jsi mi odhalil jednu opravdu důležitou věc o mně samé. Už nejsem ona zákeřná temná bytost, co se zmítala ve vlastní bolesti a poranila další ztracené duše. Jsem schopná krásné bezpodmínečné lásky, ač je neopětovaná a možná ji celou dobu posílám pouhé iluzi svého fantasmagorického mozku..

.. ale přísahám, že jsem si to všechno nemohla namlouvat. Něco jsem z Tebe cítila.

A to něco mě teď mučí, jako tichá myšlenka, že to všechno mohla být lež.

Kdybych sobě samé mohla přát jakýkoliv šťastný konec, zahrnoval by Tebe. Pouhou možnost Tě jednou jedinkrát skutečně poznat. Vidět všechno. Pochopit, co z Tebe ke mně promlouvá natolik, že jsem dokázala vylézt z temných hradeb gotického zámku své duše. Možná bych to pak dokázala lépe přijmout.

Ale nezasahuju do svobodné vůle.

Proto si přeju víc.

Víc než iluzi Tebe.

Přeju si něco skutečného.

Někoho skutečného.

Díky Tobě je můj svět znovu plný barev, i když teď krvácí.

A já ten svět chci někomu ukázat.

I když to nebudeš Ty.

Nebudu říkat sbohem, protože stále nejsem ochotná uvěřit tomu, že už se naše cesty nikdy nesetkají. Toužím Tě ještě vidět. Možná mi zapomnění zabere pár úplňku, možná další tři roky. Možná se vrátíš.. A možná přijde ten, který ve mně probudí ještě větší štěstí.

Já to nevím.

Ale zatím nedokážu říct sbohem.

Protože momentálně není důležité, pro koho budu Valentine.

Teď je důležité jen to, že ty jsi mou Valentine. (Jo, taky mi to přijde zoufale vtipný.)

Jediný člověk, kterému jsem tvořila ujetá přáníčka a dokázala mu říct o záležitostech mimo tento svět. Jediný člověk, o němž jsem toužila vědět všechno, jen jsem se bála zeptat, abych Tě neodehnala. Jediný člověk, co si získal mou důvěru a srdce natolik, abych mu chtěla říct i to své nejtemnější tajemství.

A teď jsi pryč.

Přála bych si mít odvahu poslat to přímo Tobě. Nebo polknout svou hrdost a plně uvěřit tomu, že jsem pro Tebe nebyla nástroj k zahnání nudy. Ale nedokážu to.

Ovšem pokud jsi to opravdu Ty a ne jenom iluze, kterou jsem si vytvořila ze své osamělosti a Tvé pozornosti, vím, že to čteš.

A pokud sis doteď nebyl jistý, jestli jsi adresátem tohoto dopisu, tak teď víš. Protože už nemám co víc ztratit.

Nedokážu říct sbohem. Zatím ne.

Proto říkám jen:

Chybíš mi. A děkuju Ti.

Bolí mě na Tebe myslet a ještě víc mě bolí pomyšlení, že se z mého srdce někdy vytratíš zcela.

Mám Tě ráda. A doufám, že jsi šťastný.