Ticho uprostřed bouře

Doporučeno k poslechu: The White Birch – Breathe, Massive Attack – Teardrop, Blue Foundation – Eyes on Fire

TRIGGER WARNING: Nečti to, pokud jsi součástí mé rodiny.

Ticho uprostřed bouře. To nejděsivější a zároveň nejkonejšivější ticho. Melodie prázdnoty požírala Nikolinu duši, ukrajovala si po těch nejmenších kouscích, dokud ji zcela nepojmula jako démon, co se živí těmi nejtemnějšími tajemstvími, dokud nezůstane nic. Absolutní nic. Mírumilovné nic. Černé nic bez konce. Temná komora, kterou můžete nenávidět, milovat a zároveň v ní jenom nerušeně plout bez jakékoliv emoce. Následek hodně silného dojezdu. Nebo možná zlomeného srdce? Srdce, které mělo být dávno mrtvé?

Dívala se na stín, který vytvářely závěsy. Podle jeho couvání sotva poznala, kolik uběhlo hodin nebo dní od chvíle, kdy utekla do svého rodného města, do svého dětského pokojíčku, do těch nejměkčích peřin, které nemusela sama prát. Neřešila to. Bohužel ani ty nejměkčí peřiny nebyly dostatečně měkké na to, aby ji obejmuly natolik konejšivě, jak to momentálně potřebovala. Nebo nepotřebovala?

Byla přeci v naprosté prázdnotě. Tak moc toužila po otupělosti, dokud nepřevzala kontrolu nad jejím životem a proměnila se v silnou mánii, neboť když na ničem nezáleží, může udělat absolutně cokoliv. Zítřek neexistuje. Následky neexistují. A relaps je jenom umělý konstrukt, který si vymysleli psychiatři, aby mě vyděsili.

Moc si toho nepamatovala. Stalo se to před týdnem, možná před třemi, záleží, jak dlouho už se schovává ve svém dětském království bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. Ten přeci neexistuje a nezáleží na něm. Jenom hořká pachuť v krku spolu s krvácejícími nosními dírkami prozrazovala, že opět prožila noc bez jakékoliv režie. Pamatovala si, jak na ni její pradávný ex alkoholik ječel, jeho výraz plný nenávisti. Dávno k němu nechovala žádné city. Pravděpodobně nikdy k němu žádné nechovala.

„Tohle nemůžeš lidem dělat. Seš totálně narušená kráva a děvka, dostalas mě na absolutní dno. Jenom vydíráš tím, že chceš chípnout, ale nikdy to kurva neuděláš. Je to jen nástroj, jak dostaneš to, co chceš, takhle ovládáš lidi. Přijde ti to kurva normální? Ty seš do hajzlu teď sjetá? Děláš si prdel? Hlavně, že mě jsi za to nadávala.“

Nicota. Prázdnota. To je přece to, co monstra cítí, ne? Neměla s tím moc zkušeností, protože většinou byla obětí. Nebo jsem se do té role jenom stavěla? Možná se takhle cítili všichni, co kdy její tělo naplnili hněvem a spermatem. Nic. Jenom prázdnotu, kterou potřebovali zahnat bezcennou duší. Může být monstrem někdo, kdo se snažil pomoct a přitom se sám zbláznil?

A snažila jsem se vůbec někdy pomoct?

Nezáleží na tom. Zítřek neexistuje, ani následky a vesmíru je to u prdele. Všem je to nakonec naprosto u prdele. Tisíckrát jsi obětí, jednou můžeš být tyranem. Tomu se přece říká rovnováha, nebo ne? Nekonečný koloběh otázek, na které neznala odpovědi a vlastně ani nechtěla. Se svojí vinou se vypořádala už před rokem, kdy si uvědomila, že láska se nedá vypěstovat a rozbití lidé se nedají napravit, pokud sami nepřiloží ruku k dílu. Naopak, čím víc se snažila pomoct, tím víc postupně likvidovala sama sebe. Tak dlouho, dokud jsem se z oběti nestala tyranem. A z tyrana zase obětí. Tenhle koloběh však dávno skončil. Bylo jí to jedno.

Ale co když něco řekl JEMU?

Prchavá myšlenka, díky které se hořkosladké nicotné inferno začalo pozvolna proměňovat v bouři. Krev začala protékat žilami závratnou rychlostí a její netečné srdce se probralo k životu a démon, co jí mírumilovně požíral duši dezertní vidličkou, ji chytil pod krkem tak pevně, že nemohla dýchat.

ON odešel předtím, než jsem vůbec měla nějaký relaps. Nezajímám ho. Má přece svojí životní lásku. Navíc jsme byli jenom kamarádi. Sama jsem ho tak oslovovala. Kamaráde. Kamaráde. Kamaráde.

Poslední slova si opakovala jako mantru, dokud démon nepovolil svůj stisk a nevrátil se ke slavnostně prostřené tabuli. Krví znovu začal proudit vzduch tak ledový, že ji zcela zmrazil. A srdce? To se znovu proměnilo v kámen. Překrásná nicota. Ticho uprostřed bouře. To nejděsivější a nejkonejšivější ticho. Dokud jej nenarušil zvonek.

Nemusela se zvedat, je tam přeci mamka. A ona je malou holčičkou, která je schovaná ve svém princeznovském pokojíčku a žádný bubák (kromě jejího milovaného nicotného démona) ji neohrozí.

„Je tady?“

I když ji od toho hlasu dělily dvoje dveře, rozpoznala ho okamžitě. Jeden z obávaných bubáků, který si dokonce dovolil nazývat se jejím nejbližším přítelem, se odhodlal vstoupit na zapovězené královské území. Přikryla se peřinou až po hlavu.

„Eriku, nemyslím si, že teď chce kohokoliv vidět. Je to hodně špatné.“

Kurva ta peřina vůbec netěsní.

Zanadávala si uprostřed své nicotné mysli. Zároveň si hýčkala myšlenku, že její vrchní ochránce jménem maminka teď dovnitř nepustí žádného vetřelce, ať je to sebebližší lidská bytost. Lidské bytosti jsou teď všichni bubáci.

Jo, ale já nejsem princezna.

„Nechci se s vámi hádat, paní Bečková, ale myslím, že by měla vytáhnout paty z domu. Můžu s ní zkusit aspoň promluvit?“

Najednou neslyšela nic. Maminka neodpověděla. Zároveň se neozvalo ani zaklapnutí vchodových dveří. Až, když slyšela těžké kroky skoro dvoumetrového muže, došlo jí, že vrchní ochránkyně ji podrazila a bubáka pustil dovnitř. Ještě, že nejsem princezna, aspoň se můžu bránit. A uvidí, že mi nic není. A že mu do toho nic není.

Ani se neobtěžoval klepat a rovnou vstoupil v celé své kráse. Měl ty svoje rozervané a pomalované džíny, za které se mu vždycky smála. Jo, určitě si je vzal úmyslně. Jeho vlasy byly klasicky v neposedných prstencích až u velkých ramen, které směšně obepínala mikina se znakem jing jang. Pohled v jeho medově hnědých očích byl naprosto neústupný. Jasně, ten si myslí, že mě teď zachrání.

„Zvedej se, jedeme se projet.“

„Ty mi neřekneš ani ahoj?“ oplácí mu jeho neústupný výraz svým posměšným tónem.

„Ahoj. A teď už zvedej prdel, jdeme se projet.“ jeho výraz se nezměnil, ale oči se začaly smát. Nebo možná starostlivě usmívat.

„Tou tvojí kraksnou?“

„Ne vole, na koňským spřežením. Neměl a pojď.“

„A co když se mi nechce?“

„To mě má jako zajímat?“

„Já nikam nejdu.“

A stalo se to, čeho se nejvíc obávala. Mezi dveřmi se vynořila hlava její ochránkyně. Zrádkyně.

„Nikolko, já si vážně myslím, že bys měla jít aspoň na chvíli ven. Udělá mi radost, když se trošku provětráte.“

A protože maminky jsou neomylné a musí se poslouchat, beze slova se zvedla. Na svoje oblíbené spací tričko „Look at all the fox I give“ si natáhla obnošenou mikinu ze dna skříně a svoje nohy plné zelenkavých modřin skryla pod tepláky. Cítila na sobě jeho pohled. Věděla, že si těch nebožátek na jejích stehnech všiml.

„Vypadáš strašně.“ pokusil se o výsměvný tón, ale nakonec se mu zlomil hlas.

Prázdnota. Nicota. Je mi to jedno.

„Tak jedeme nebo jak?“ vrazila do jeho ramene, když prudce zamířila ke dveřím. Zvedla oči, aby probodla zrádkyni nenávistným pohledem, ale nedokázala to. Usmála se na ní, protože moc dobře věděla, jak moc se o ni bojí. Jak moc tohle už nikdy nechtěla zažít, když jsem byla dva roky čistá.

Ta kraksna byla nastartovaná. Moc dobře věděl, že nakonec povolí a půjde s ním. Manipulátor. Šla několik kroků před ním a prudce zaplula na sedadlo spolujezdce. Na kapotě ležely ještě nerozbalené camelky a reproduktory vyhrávaly Breathe od The white birch. Rozesmála se nad těmi nenápadnými úplatky. Krabičku načala a okamžitě si zapálila cigaretu. Písničku se snažila ignorovat.

Wish I was small

in sunny days

a summer light breeze

could lead me further.

Moc dobře věděl, že tohle je její brečící písnička. Ale rozhodla se nedat nic najevo, takovou radost by mu nikdy neudělala. Přece nic necítí. Ticho. Ticho uprostřed bouře. To nejděsivější a zároveň nejkonejšivější ticho.

Auto se rozjelo tak rychle, jak jen to prosincové počasí umožňovalo. Erik měl na volantu jenom jednu ruku, druhou svíral cigaretu a s naprostou ležérností opíral loket o okno, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby jeli na naprosto běžnou projížďku a venku nepanoval mráz. Nesnášela, když nedržel volant oběma rukama. Ale teď se přece ničeho nebojí. Teď je jí všechno jedno.

Deset minut nic neříkal. Ani Nikol nehodlala mlčení promluvit. Věděla, že tenhle boj vyhraje.

„Můžeme si promluvit o tý sobotě?“

Jde hned k věci.

„Není o čem mluvit. Prostě jsem se sjela. Nehodlám to opakovat.“

Tachometr ukazoval 60 km/h a i tak silnice lehce klouzala.

„Ale proč jsi to udělala?“ zachovával si ledový klid.

„A proč ne? Vždyť je to jedno.“

„Kdyby to bylo jedno, neležíš teď týden zavřená v pokoji.“

„Věř mi, je to jedno.“ pořádně si potáhla z cigarety. Tuhle zeď nikdo neprolomí.

„A co kdybych MU to řekl?“ tentokrát se na ní během řízení krátce podíval.

Pohled mu ledově opětovala a sama ten chlad cítila.

„Tak mu to řekni. Nezáleží na tom.“

„Kotě,“ tón jeho hlasu byl rázem měkkčí, „já vím, že si toho asi moc nepamatuješ. Ale jsou věci, které bys měla vědět.“

„Mně je u prdele, jestli jsem tancovala nahá nebo jestli jsem šňupala před třiceti lidma.“

„Necháš mě domluvit?“

„No tak dělej, jak chceš, je mi to jedno.“

Nenáviděla, když jí někdo říkal, co vyváděla sjetá. Obracely se jí všechny vnitřnosti. Ale teď je ticho uprostřed bouře.

„Mluvilas s tím vymletým kreténem. Řval tam na tebe a tys na všechno jenom kejvala. A brečelas. Normálně jsi brečela. Ty. Před lidma.“ tón jeho hlasu byl ještě měkčí.

„No a?“ stále si trvala na svém.

„Nevypadalo to moc jako no a. Když jsme šli domů, něco jsi mi řekla.“ silně si potáhl z cigarety a něžně se na ní podíval.

„Co?“ neplánovala couvnout ani o milimetr.

„Zeptala ses mě, jestli seš jako Matouš.“

Led v jejích žilách začínal pomalu praskat. Princezny se ale přece budí polibky, ne dýkami do srdce. Zhluboka se nadechla a zapálila si další cigaretu. Opřela se tak hluboko do opěradla, jak jen to šlo. Otočila k Erikovi naprosto nenuceně hlavu a zopakovala:

„No a?“

I když cítila, jak její pohled měkne.

„No a? Tohle je pro tebe no a? Vždyť tě málem zabil. A já za to málem zabil jeho.“

Neodpovídala.

„Kotě, nikdy nebudeš jako on. Možná v tobě něco zanechal a nemůžeš se tomu divit. Vždyť ti dělal věci, který si většina lidí ani nezažije. Ale už nikdy neříkej, že seš jako on.“

„Proč ne?“ zvedla tón hlasu. Ticho. Ticho. Ticho. Kurva ticho.

„Protože do prdele nejseš monstrum!“ zařval a bouchl rukou do volantu, až se rozezněl klakson. Tachometr teď ukazoval 80 km/h.

„I kdybych byla, je to přece jedno.“ hlesla.

„Vážně je ti všechno tak jedno, hm?“ už nekřičel, ale slyšela to naštvání v jeho hlase. Tu bolest tak silnou, že se proměnila ve vztek.

„Jo.“

„Takže jsem ti jedno i já?“

„Jo.“

„Je ti jedno i ON?“

Zákeřné otázky a ještě zákeřnější cíl.

„Jo.“

„Dobře. Tak když je ti všechno jedno, brouku.“ smál se a podíval se na ní.

Většinou lidem listovala očima, jako kdyby byly otevřenou knihou. Dokázala odhalit všechny jejich stránky a záměry. Ani Erik nebyl výjimkou. Ale tentokrát neviděla vůbec nic. Jenom nekonečnou prázdnotu. Ticho. Ticho uprostřed bouře. Tohle ticho ale nebylo vůbec konejšivé. Bylo nebezpečné.

Tachometr ukazoval 100 km/h. Na poli ležely zbytky sněhu a vozovka byla posolená. A i kdyby se něco stalo, je to přece jedno, ne?

„Mně je teda taky všechno jedno. Podívej se na mě.“ sevřel jí bradu a otočil jí hlavu tak, aby na něj upřeně zírala.

„Mám na světě jedinou kurva blízkou osobu a to seš ty. Jestli ty seš monstrum, tak já jsem taky monstrum. A víš, co jsem řekl o Matoušovi?“

„Že takový zkurvený prase si nezaslouží žít.“ šeptla.

Blafuje. Manipulátor.

„V tom případě si ani my dva nezasloužíme žít.“

Smál se tomu tak hlasitě a zároveň tak zoufale, že krev v Nikoliných žilách pomalu začínala nabírat na obrátkách.

A tachometr ukazoval 120 km/h. Je vozovka dostatečně posolená?

„Můžeš mi říct, co to kurva děláš?“ zeptala se se zvýšeným tónem hlasu.

Začal se smát ještě víc.

„Dávám na svoje vlastní slova. A tobě je přece všechno jedno, ne? Vždyť nic necítíš!“

Tachometr ukazoval 140 km/h.

Ticho. Ticho uprostřed bouře. Bouře, která ztrácí svůj vlastní střed. Erik je dobrý řidič, ví co dělá.

Přestal se dívat na silnici. Držel volant, ale své oči upíral na ni.

„Chci, abys byla to poslední, co za tenhle zkurvenej život uvidím.“

Tachometr ukazoval 160 km/h.

A ledová kra uprostřed jejího srdce povolila. Krev znovu začala protékat celým oběhem až nebezpečnou rychlostí. Rychlostí stejně nebezpečnou, jako ta, kterou ukazoval tachometr u auta při jízdě na ledové silnici. Měla strach.

O sebe? O Erika? O slova, která nikdy nestihnu říct?

A tak zařvala:

„Zastav kurva!“

Erik se usmál, lehce zpomalil a prudce strhnul volant do pole.

Tak tohle je ono. Konečná. Žádné ticho uprostřed bouře, ale naprostý chaos uprostřed ničeho. Tady umřeme. Nepoeticky a odporně.

Přes tlukot svého srdce neslyšela ani neviděla. Čas se zastavil a vzduchoprázdno nebylo konejšivé, ale vzalo jí veškerý dech z plic. Jenom nekonečná tma.

Jsem mrtvá? Jsme oba mrtví?

A rázem v té strašidelné temnotě ucítila cosi hřejivého na své tváři. Byla to dvojice rozklepaných dlaní, které ji pevně svíraly.

„Nikčo, podívej se na mě! Podívej se na mě!“

Tma se pozvolna vytvářela a ona viděla ty oči. Oči, co měly být tím posledním, co v životě uvidí. Už nebyly vůbec chladné, netečnost vystřídal příval slz, které se snažil mrkáním potlačit.

„Promiň, promiň, promiň!“ šeptal konejšivě, „nic se nestalo, jsme oba dva v pořádku.“

A teď už ho viděla celého. Ty neposedné kudrny, které obtékaly jeho až nesnesitelně symetrický obličej, i tu mikinu a kalhoty, co se jim věčně smála.

„Zbláznil ses?“ zašeptala zlomeným hlasem.

„Asi jo.“ sklopil pohled.

Tentokrát to byla ona, kdo ho pevně chytil za bradu a stejně pevně se na něj podívala. Přes vlastní krůpěje slz pozorovala ty jeho, cítila jeho rozklepané ruce položené na svých stehnech i jeho rozechvělý dech, který se zoufale snažil zpomalit. Dívala se do jeho medových očí. A byla tak ráda, že je neviděla naposled.

Možná to byl adrenalin, který jí lomcoval žilami, možná to byl vztek a možná to byla lítost, co jí šeptala do ucha, ale nedokázala si pomoct. Jako kdyby ho viděla poprvé. Sjela dlaní na jeho krk, pevně jej sevřela a přitáhla si Erika k sobě.

Jako kdyby jeho horké rty zcela rozpustily zbývající chlad její duše a začala celá hořet. Ale nedokázala přestat. Líbala ho vášnivě, jako kdyby mu chtěla předat všechna nevyřčená slova, veškerou tu bouři, která se skrývala pod vynucenou apatií. A když ucítila jeho ruku ve svých vlasech, ten pevný, ale zároveň rozechvělý úchop, věděla, že není cesty zpět.

Začala se zvedat ze svého sedadla a ve vteřině se ocitla v Erikově náručí. V pevném sevření jeho směšně svalnatých rukou. Na vteřinu se mu podívala do očí a měla pocit, že pochopil všechna ta nevyřčená slova, která mu svými rty předala. A pak ho začala zase líbat. Nestačilo to. Ještě mu toho měla tolik co říct. Její dolní ret nepravidelně pevně svíraly Erikovy zuby a její jazyk ochutnával všechny emoce, které jí zatajil.

Chtěla mnohem víc.

Naštěstí jí rozuměl beze slov. Ucítila jeho dlaně na svých holých zádech a jediným ladným pohybem ji svlékl z mikiny i trička. A stejně ladně ji zatáhl za vlasy tak, aby mu odhalila svůj nahý krk. Vnímala každý jeho polibek i jeho jazyk, který zahříval všechna chladná místa od lícních kostí, po bradu až po ústa. Stejně intenzivně cítila jeho druhou ruku na své páteři, jež ji držela tak pevně, až se nehty zarývaly do kůže. Slastí se prohnula v bocích, jako kdyby byla pouhou loutkou, kterou ovládal sám ďábel.

A chtěla mnohem víc.

Svlékla Erika z jeho směšné mikiny a přitiskla se k jeho horkému tělu. Chytla ho za zátylek a polibky tlumila své vlastní vzdychání. Vnímala, jak moc po ní touží. A o to víc mu chtěla být ještě blíž.

Dokonale rozuměl její řeči beze slov, když se zapřela o jeho ramena a nadzvedla se. Zbavil jí všech vrstev oblečení a sám si nechal rozepnout kalhoty. Nevydržela čekat už ani vteřinu. Zcela nedočkavě a nepoeticky si vzala to, po čem toužila. To, co teď tolik potřebovala a sama ani nevěděla proč.

Erik ji pevně držel za boky, jako kdyby se bál, že si sama svou nedočkavostí ublíží. Jemně ji na sebe posadil. Jemně, ale zcela, takže ho v sobě cítila celého. Dívala se Erikovi do očí a viděla všechen ten uhrančivý chaos, který je ovládal. Chvěla se stejně intenzivně, jako se před pár minutami bála o jejich životy. A jako kdyby znovu ďábel ovládal její tělo, začala pohybovat boky. Dopředu, dozadu. Už ani pevné přitisknutí rtů nezakrylo jejich vzdychání. A ticho vystřídala naprostá bouře.

Vnímala, jak oběma stékají slzy po rozpálených tvářích. O to usilovněji po něm toužila. Zrychlila tempo i intenzitu svých pohybů, jako kdyby s každým prohnutím odcházela veškerá bolest i strach. Erik si ji k sobě pevně přitiskl a objímal, rozkoší se zakousl do jejího ramene. Přála si, aby si mohli být ještě mnohem blíž. Znovu jí naprosto rozuměl a opět ji chytil za boky. Společnými silami jí zvedali nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů.

Díval se jí do očí. A ona se pomalu roztékala v teple jeho těla. Jako kdyby se jí pod kůží začaly zapalovat drobné plamínky, které se zmocnily krevního oběhu. Vnímala, jak se jeho pohled měnil a jeho řeč těla se stávala čím dál více intenzivní. Přirážel ji k sobě silněji. A silněji. S každým dosednutím se jeho zorničky rozšiřovaly a Nikoliny vzdechy se stávaly řevem. Dokud se z bouře nestala naprostá exploze.

Jako kdyby byly jedním plamenem a zapálili všechno kolem sebe. Auto a i to nekonečné pole pokryté sněhem.

Pevně sevřela jeho spodní ret do svých úst, až ucítila železitou chuť krve. Ale nemohla si pomoct. Cítila jeho ruce pevně objímající její nahé tělo a oba dva se třásli v absolutní rozkoši.

Nevěděla, jestli v tom objetí zůstali jen pár vteřin, několik minut, nebo hodin. Cítila se v naprostém bezpečí. S Erikem, nahá uprostřed pole, v (nejspíš) rozbitém autě. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem. A zároveň záleželo na každé vteřině.

Když se odtáhla, něžně se na ní podíval.

„Pořád nic necítíš?“

Usmála se, protože si všechno řekli beze slov.