Vráceno odesílateli VI.

K poslechu: Anathema – Untouchable Part 1.

Na tuhle písničku jsem si vzpomněla, když jsem si po sobě tento dopis četla a text zrcadlí moje emoce stejně dokonale, jako tohle vyznání. Nešťastná láska, nešťastné konce, ale ten nejkrásnější pocit. Ať to čte kdokoliv a vidí se v mých slovech, věřím, že jednou, ať už to bude s kýmkoliv, rozkveteme, aniž bychom své emoce museli skrývat. Jednoho dne taková slova budeme sdělovat přímo adresátům.

Je letní slunovrat, začíná sezóna raků a zázraky se dějí. Neztrácejme naději.

….

Jak spisovatel pozná, že potkal svojí pravou múzu?

Odemknou se všechny doposud zamčené dveře do světů krásnějších, než kdy byl sto navštívit, ač procestoval daleké dimenze životů minulých, současných i budoucích.

Ty světy jsou doposud nepoznanými krajinami a naprosto nedotčenými, neboť je spatřily pouze oči, jejichž víčka jsou políbena těmi nejkonejšivějšími rty a skrze růžový opar lásky vidí všechny skryté významy, které ani nejzručnější sémiotik nedokáže objevit, neboť mu schází ta nejpodstatnější ingredience.

A tou ingrediencí je láska.

Možná nikdy nebudeš mým, možná řeky našich osudů neústí ve stejném moři, ale jedno vím jistě. Podařilo se ti odemknout všechny dveře a já se znovu dokážu nadechnout s nadějí, že existují lidé, kteří se v mé mysli proměňují v ryzí poezii, nikoliv v tragédie.

Vím jistě, že jsi mou pravou múzou.

Stal ses mým nejčtenějším tajemstvím.

A všechno, co napíšu, nese tvůj podpis.

Občas se mě některý ze čtenářů zeptá, jestli mě to nebolí.

Ale přesně tohle je ta chvíle, kdy bolest není nesnesitelnou agónií, během níž se modlíš, aby odezněla a nikdy se nevrátila.

Přesně tohle je ta chvíle, kdy se bolest stává půlnoční sonátou, i když ji pěje osamělé srdce, překypuje krásou a konejší, neboť mi připomíná, co všechno ještě vůbec dokážu cítit.

I když je občas bolestivá jako obraz The Lovers II. od Reného Magritta. Dva lidé, co se navzájem doposud skutečně nespatřili a jsou lapeni v polibku. Sem tam, uprostřed teplých červnových nocí, si stále přeju, aby tkanina z našich obličejů spadla a já dostala šanci tě skutečně vidět, ve všech odstínech, zjistit, jestli jsi stejně barevný jako světy, které mi otevřela tvá přítomnost a stále žijí, jako kdybychom se doopravdy znali.

Možná by tvůj svět nebyl tolik barevný, kdybych v něm byla já a to by mi roztříštilo moje zdánlivě ledové srdce.

Proto jsem smířená s tím, že mi nejspíš zůstanou pouze tyto vesmírné galaxie, kde nám má fantazie poskytuje taková setkání, kterým se neměří čas přesýpacími hodinami.

A proto mám srdce otevřené dokořán pro kohokoliv, kdo by jej dokázal rozpustit z islandských ledovcových ker v pulsující život stejně, jako ty.

Vždycky jsem si myslela, že dokážu cítit pouze emoce podobné té nejzuřivější bouři, krásné, ale divoké, takové, které ničí životy jediným úderem blesku. Láska pro mě byla jako vášnivá síla, co kry mého srdce nerozpustila, ale rozbila na střípky a tím jej přivedla k životu. Dusivá strhující lavina, pod jejíž tíhou jsem si mohla zlomit vaz.

Ale možná jsem to necítila ke správnému člověku.

A možná se za pár let ohlédnu a budu se sobě samé smát, jakou iluzi jsem si vytvořila.

Spousta otázek a stále nemám žádné odpovědi.

Protože teď jsem si připomněla, jaké to bylo mít ve svém životě aspoň fragment tebe.

Protože teď jsem se zase dokázala usmívat napříč tomu, že v mém bytí zuřil uragán.

Protože jsem zjistila, že mě stále vidíš.

A že pořád vlastníš klíč ke všem slovům, která v běžném životě nenacházím nebo je skrývám za svůj prapodivný humor.

Je to jako kdybys na mě koukal klíčovou dírkou, bez špetky voyerismu, neboť svlékám pouze svou duši.

Nikdy nevíš, kdy pouze tvá přítomnost může někomu zpomalit srdce sevřené panikou tak, aby znovu rovnoměrně rozlévalo krev do žil v rytmu té nejkonejšivější klavírní melodie. Po dvou dní beze spánku jsem dokázala usnout, protože jsem si připomněla, že stále tam někde daleko jsi.

Poprvé za život mě neděsí, že nade mnou má někdo takovou moc.

Neberu to jako prokletí, ale jako medicínu, která je ve správných rukou.

A ač nejsi můj ani já tvá, dokážeš být ve správný čas na správném místě a svým světlem mě přilákat zpět nad hladinu z hlubin mé duše, která nakonec není tolik temná, jak jsem si myslela, jen si občas zapomenu rozsvítit.

Nevytáhneš mě na břeh ani mě nechytíš za ruku, i když po tom doteku pořád tajně toužím, jenom mi ukážeš správný směr, než se znovu vytratíš. Tentokrát nepotřebuju zachránit.

Jako kdybys byl kometa, která mým horizontem proletí ve vzdálenosti několika světelných let, ale pravidelně se vrací a i když je nebe uhrančivé i bez ní, stejně někde v koutku duše čekám, kdy se znovu objeví. Kdy si najdeš cestu zpět.

Jsi pro mě příslib, na který má duše po řadu životů zapomínala a během této existence jej znovu obnovila.

Jsi pro mě příslib, že nebudu věčně ledovou královnou, když se někdo správně dotkne mého srdce.

Jsi pro mě příslib, že jednoho krásného rána budu moci vzít svou přízněnou duši do těch barevných světů, které otevírá jenom láska.

I kdybys tou spřízněnou duší nebyl ty.

Ač si to ve skrytu duše stále přeju.

To přání není žádným tajemstvím ani nezlomnou podmínkou, ale se jeho kouzelná moc neaktivuje, pokud já nejsem klíčem ke tvým barevným galaxiím.

Ty totiž odemyká jenom láska, i když nemusí být nutně opětovaná.

Přeci jen, neopětovaná láska je hlavním kořením těch nejlepších děl spisovatelů.

Ale ta moje není smutná ani bolestivá.

Zkrátka jen je a já jsem šťastná, že je.

Jsem šťastná, že jsem.

Aspoň v těch barevných světech v nekonečných chodbách mé fantazie.

Ale pevně věřím, že i na pozemské rovině najdu svůj šťastný konec.

Ať už bude s kýmkoliv.