Zpět ke vzdušným zámkům

V dospělém rychlém životě budoucí vážené akademičky se všechny mé vzdušné zámky vznesly daleko výš, než nad oblaka. Odcestovaly do hlubokého vesmíru mezi zázraky a cestu k nim zpět si musím vyprosit. A nejhorší na tom je, že u sebe samé! Jenže, i kdybych je našla, kam jsem dala klíč? Neztratila jsem ho někde na cestě stát se ‚nejlepší‘ verzí sebe sama pro lidi, co ani neexistujou? A i kdybych jej nalezla a vykročila vstříc poslání, které ke mně promlouvalo daleko dřív, než jsem vůbec uměla psát – vyprávět příběhy o pestrobarevných světech víl i temných oceánsky hlubinných přízracích? dokáži vůbec natolik vládnout řečí své fantazie, či mě spoutala prostá univerzitní mluva, kde je jakýkoliv projev vášně nazván „verbálním onanismem?“

Tolik otázek a žádné odpovědi. Ale vím, že je uvnitř sebe mám. Po dlouhé době procházím své webové království a uvědomuji si, jak moc mě inspirovala láska k vymyšlené múze a bolest, když se mé ideály tříštily o realitu. Zároveň spatřuji i vlastní boj se svou temnou stránkou, s animálním démonem, psychiatrickou diagnózou či spirituálním stínem. Z této líté bitvy se stalo usilovné šplhání po akademickém žebříčku a vězení pro mou část, která trpělivě naslouchá hlasům ve své hlavě, aby mohla dál předat jejich různorodé legendy. Jediné, co mě nyní provázelo na cestě do budoucna, byl bič, jehož švihnutí syčelo jen: „buď lepší!“

Jenže já nejsem lepší. Já jsem já. Ale kdo jsem teď já? Jaké příběhy mi přináší noční můry nebo mě naopak koupou v lázni z tarotového esa pohárů?

Chci se to znovu dozvědět. Budeš mě znovu následovat na mé pouti; ač nikdo z nás nebude znát správnou cestu?