Depresivně a úzkostně

Předem bych chtěla říct, že rozhodně nejsem odborník a následující sled slov je pouze zrcadlením mého života s depresivně úzkostnou poruchou. Jedná se o můj subjektivní postoj k depresi, o mé zkušenosti a nechci tímto nabádat k sebedestruktivnímu chování.

Rozhodla jsem se o depresi promluvit kvůli několika lidem, co se na mě obrátili s prosbou o pomoc. Tu já bohužel nenabídnu. Můžu ostatní maximálně pochopit. Ale bohužel, bojujeme každý sám, rozdílnými způsoby a nemyslím si, že ty mé patří ke zdravým.

Když duše trpí, není to vidět. Můžeme se usmívat, žijeme až strašidelně dobrodružným způsobem života, existuje pro nás buď všechno, nebo vůbec nic a v konečném důsledku nemáme žádné přátele.. A když máme, většina z nich nás opustí v okamžik, kdy nemoc spatří na vlastní oči. Ať už nemocný trpí hraniční poruchou osobnosti, úzkostmi, depresemi, silnou paranoiou.. Není to jen pouhá fantazie. Pro nás je to každodenní realita. Realita tak krutá a osamělá, že zůstáváme uzavření ve svém vlastním světě, nebo hůř, v podivných masochistických vzorcích. Ve vzorcích, které nás často ženou na hranici mezi životem a smrtí, kde se paradoxně cítíme nejvíce naživu. Odhmotnění od vlastního těla, co vnímáme jako cizí.
Nemoci duše neexistují jen v knížkách nebo v seriálech. Jsou to každodenní boje lidí, které běžně potkáváme. Mysl dokáže neskutečné věci, jak konstruktivní, tak destruktivní.
Není nic špatného na tom hledat pomoc. Když si přiznáte nemoc ne jako výmluvu, ale jako věc, se kterou chcete pracovat, život se stane snesitelnějším. 

Depresivně úzkostnou poruchou trpím odmalička, s diagnózou jsem se setkala až ve svých patnácti letech. Puberta, hormony, první zklamání a zlomené srdce mě přiměly k vyhledání psychologa. Bohužel jsem byla okamžitě odkázána na psychiatrickou pomoc s ne zrovna malou dávkou antidepresiv. V tu chvíli mi to zachránilo život. Jsem příliš mladá na to, abych znala a chápala celý svět a přesto ho nenávidím. Jsem příliš mladá na to, abych zemřela, ale přeju si zemřít. Má vlastní slova jakožto šestnáctileté ztracené osobnosti. Později jsem zjistila, že to nebyla žádná „emařina“ ani období dospívání, ale skutečný problém, který jsem si dlouhou dobu odmítala přiznat.

Antidepresiva jsem brala do svých dvaceti let. Vysadila jsem je ve chvíli, kdy jsem se cítila dost silná na to, abych bojovala bez pomocné berličky. Dodnes nevím, zda to je správné rozhodnutí. Ovšem antidepresiva potlačila dominantní část mé osobnosti, ztratila jsem své ambice, průbojnost, jiskru, kterou jsem v sobě odmalička cítila. Byla jsem pouhým odrazem sebe samé a nejsem typ člověka, co by se smířil s poloviční existencí.

Jak depresivně úzkostná porucha ovlivňuje jednotlivé faktory mého života?

1) Dělají mi problém naprosto základní věci.

Kolikrát jsem si protrpěla záchvat paniky pouze kvůli tomu, že jsem musela opustit byt, jít mezi lidi, nedej bože jít nakupovat. V obchodě jsem měla pocit, že se na mě všichni dívají. Posuzují mě. Opovrhují mnou. Ve škole to nebylo o nic lepší. Až v mém zaměstnání se to lehce změnilo. Přesto ve mně tenhle panický strach z toho, že něco řeknu špatně, zůstává. Nejraději jsem úplně sama. Ač samotu nesnáším. Ale když kolem mě nikdo není, zároveň se nemůže nic hrozného stát. Jsem v bezpečí. Ovšem v bezpečí bez života.

(https://www.youtube.com/watch?v=QJJYpsA5tv8 celkem výstižně to popisuje situaci v hlavě lidí s depresivně úzkostnou poruchou)

2) Nedokážu si najít přátele.

Blízkých lidí mám málo. Lidí, před kterými dokážu být veselá, smát se, brečet. Spočítala bych je na prstech jedné ruky. Hodně přátel jsem ztratila v okamžik, kdy si všimli mé nemoci. Měli ze mě strach. Měli strach z toho, že mi nedokáží pomoct, z toho, že mi ještě více ublíží. Z toho, že ublížím já jim.

Pravda je však taková, že já o pomoc nikdy nedokážu poprosit. A pomoc od svých přátel ani nechci. Rozhodně ne se svojí depresivně úzkostnou poruchou. Je to můj boj. Neberu to jako výmluvu, ani jako ortel smrti. Zkrátka jsem to přijala.

3) Až nebezpečně se přátelím s návykovými látkami.

Alkohol pro mě představuje sedativum, které uspí mou věčně vyděšenou a plachou osobnost. V okamžik, kdy se napiju, přestávám být přehnaně tichá, bavím se, ztratím nad sebou kompletně kontrolu. Když to přeženu, probudí se ve mně to nejhorší. Odporná zlá mrcha plná smutku a silné nenávisti ke všemu. Druhý den ráno si nic nepamatuju. A to se zase hezky vrátí má vyděšená osobnost plná výčitek a nejhorších scénářů. Díky svému pití jsem ztratila spoustu přátel.

Když jsem v nejhlubší fázi depresivně úzkostné poruchy, je pro mě těžké alkoholu odolat. Přesto právě to musím udělat. Nenapít se. Když nepiju, moje paranoia a výčitky mě tolik nemučí. Místo nich přichází insomnie s pocitem osamělosti. Konec konců, většina lidí se baví alkoholem a často je společensky nepřijatelné nepít v místnosti plné lehce omámených lidí.

4) Nenávidím se.

Můžu udělat sto obdivuhodných věcí, zachránit život, pomáhat ostatním, ale já uvidím především jenom to, co jsem stihla zkazit. Jsem schopná vracet se několik let do minulosti, připomenout si, jak moc jsem zvorala vztah s člověkem, který už dávno není v mém životě. Nejsem dost dobrá kamarádka, dost dobrá sestra, dost dobrá dcera, dost dobrá přítelkyně. Jsem ničitel.

Věta Nejsem dost dobrá souvisí i s mým vzhledem. Dohnala mě k anorexii, k pokusu o sebevraždu a díky tomuhle divnému vzorci jsem odradila potenciální partnery.

5) Špatně snáším odmítnutí a ztráty.

Tenhle bod úzce souvisí s bodem předchozím. V okamžik, kdy někdo neopětuje mou přízeň, začnu přemýšlet, co jsem udělala špatně. Přehrávám si každou větu, každou situaci a hledám v ní svou vlastní toxicitu. Vždy objevím něco, co jsem mohla udělat jinak. A pak si říkám „Zmizel a můžu si za to sama. Kdybych bývala..“

Jenže v životě neexistují žádná kdyby, já nejsem schopná vrátit čas. Tak jen žiju s myšlenkou, že sama sobě stojím na cestě za štěstím. S myšlenkou, že štěstí není pro mě. S myšlenkou, že nejsem dost dobrá na to, abych byla šťastná.

(https://www.youtube.com/watch?v=XFkzRNyygfk – perfektně to zrcadlí tahle skladba.)

6) Nezasloužím si být milovaná.

Tohle mi depresivně úzkostná porucha podsouvá často. Je strašně jednoduché si mě podmanit. Stačí, aby muž doopravdy vnímal, co říkám, aby mi párkrát zalichotil a políbil. Buď necítím vůbec nic, nebo dotyčnému propadnu. Jsem skvělou objetí pro narcistické sociopaty. Moje vztahy končí rychleji, než začnou a pokud nějaký vztah trvá, často si „partner“ užívá mučení mojí příliš dostupné duše. (O tom jsou zde uveřejněné povídky Nevyřčeno).

7) Nechám se využívat, nechám do sebe kopat.

Nejednou jsem měla kamarádku, pro kterou jsem byla pouze boxovacím pytlem. Neustále jsem poslouchala, že nejsem dostatečná dáma, že bych neměla mluvit tak sprostě, plivat na veřejnosti. Nechala jsem se shazovat věčným tématem „No, víte, Nikča se tuhle tak vožrala, že..“ před lidmi. Nic lepšího si nezasloužím. Přece jenom nejsem dost dobrá.

8) Nemám chuť žit.

Několik dní dokážu proležet v posteli s neuvěřitelnými výčitkami, cpu se prášky na spaní, abych nevnímala realitu. A nemám žádnou naději. Jen překonávám minutu po minutě, hodinu po hodině, den po dni.

Všechny body, co jsem vypsala, pouze popisují, co se mnou dělá depresivně úzkostná porucha. Nedefinuje, kdo jsem. Většinou neřídí mé chování. Za ty roky jsem se naučila mít černé myšlenky aspoň do snesitelné míry pod kontrolou. Jsem zároveň osobou, co překonala nejednu těžkou situaci, osobou s vysokými ambicemi, osobou se spoustou zájmů. Dokážu být šťastná, sebejistá, veselá, divoká.

Nejsem jen ta nemocná holka. A dávno se na to nevymlouvám.

Taky bys to neměl dělat, pokud trpíš depresivně úzkostnou poruchu.

.. A co teda pomáhá?

1) Sport.

Díky posilování, běhání, čemukoliv si budeš připadat lepší. Budeš vypadat k světu, uděláš něco prospěšného pro své zdraví. Zredukuje to ten vtíravý pocit zbytečnosti.

2) Mluvit. Mluvit. Mluvit.

Sama to nedělám. Mám strach poprosit o pomoc, nechci, aby mě lidé soudili na základě nemoci. Ale myslím, že kdybych kolikrát řekla „Hele kámo, já to teď fakt nezvládám, můžeš pro mě něco udělat?“, usnadnila bych si tím život.
Nemusí to být jen přátelé či rodina. Můžeš požádat psychoterapeuta. Leckdy se s cizími lidmi o neduhách hovoří snadněji.

3) Tvořit.

Když něco napíšu, mám pocit, že jsem za ten den udělala něco produktivního. Něco, co při nejmenším pro mě má opravdový význam. A to dokáže nakopnout úzkost pěkně do prdele (s prominutím).

Tenhle článek jsem rozhodně nesepsala kvůli tomu, aby mě někdo litoval. Ani neslouží jako volání o pomoc. Ti z vás, kteří se mě ptali na život s úzkostí, zde naleznou odpovědi. A pokud se v některých z nich spatřuješ, klidně požádej o pomoc či o pochopení. Mě. Svojí rodinu. Přátelé. Kohokoliv. Z tohohle důvodu jsem to napsala. Nejsi v tom sám.