Bezbožná katedrála I.

Dlaněmi rozklepanými děsem odepnula ze svého krku řetízek. Sundala z něho klíč připomínající úlomek z ledového zrcadla. Snažila se jej pevně uchopit a odemknout jím tolik obávané dveře. Dveře připomínající vchod do gotické katedrály. Klíč se začal pozvolna roztékat mezi neklidnými prsty. Zhluboka se nadechla. Mosazná klika povolila. A Nikol vešla dovnitř.
Transcendentální vitrážová okna téměř zcela nahrazovala zdivo. Měsíční svit pronikal skrze modro rudá sklíčka do prostoru. Do prostoru, který zdánlivě připomínal boží chrám, ale zatěžko v něm najít cokoliv božského. Nikol by v kostele pravděpodobně vzplála. Možná by se raději sama zapálila, kdyby to znamenalo, že se vyhne svým největším strachům. Přesto za sebou zabouchla dveře a odhodila na zem mohutný obsidiánový kabát. Pod ním neměla vůbec nic. Úplňková záře jen lehounce odkrývala její zjizvenou pokožku, cestovala po ní jako po nočním nebi. Popraskané žily zdánlivě připomínaly souhvězdí a modřiny byly mlhovinami vzdálených galaxií. Celé Nikolino tělo působilo jako plátno impresionistického malíře a jen z větší vzdálenosti šlo poznat, že se jedná o lidskou bytost. Zblízka byla pouhým přízrakem sebe samé.
Stála nahá uprostřed katedrály. Katedrály natolik jiné než-li té zasvěcené bohu. Pohlédla směrem k apsidě. Místo oltáře zde stál dřevěný stůl popelavých odstínech. Na jeho povrchu ležela spousta knih. Jediná – ta uprostřed – byla otevřená a nepodepsaná zubem času. Ostatní pokrýval prach. Možná stůl již někdy vzplál a je jen připomínkou toho, co býval, ač stále drží pohromadě. Stejně jako Nikol.
Stála nahá uprostřed katedrály. Katedrály natolik jiné, než-li té zasvěcené bohu. Fresky plazící se po zdech až po konchu zdaleka nezrcadlily výjevy z Bible. Spatřovala v nich však spoustu bitev, metaforu pro Evino morální dilema se stromem poznání i bičování Krista. Místo svatých v malbách stanula osoba nesvatá – Nikol. Stála uprostřed katedrály zasvěcené jejím vlastním bolestem.
Každá freska s ní byla silně spjatá a každá freska bolela jako otevřená rána. Přes to jim věnovala pouze zlomek své pozornosti a zdaleka ji neděsily více než tajemství skrývající se po lodi příčné
i hlavní. Přesně kvůli nim sem přišla. Přiblížila se k první záhadě. Zatáhla za pastelový patchwork.

Pod ústřižky podobnými duze se skrývalo zrcadlo s rámem z třešňového dřeva. Když k němu vzhlédla, v odraze již nebyla sebou. Za sklem se jemně usmívala mladá dívka s rozcuchanými čokoládovými vlasy, tělem nakročeným k dospělosti, avšak doposud bez jediné újmy. Na sobě měla blankytné šaty bez ramínek s bílými žilkami. V rukách držela okvětí šeříků a radostně se zatočila uprostřed jarem políbené louky.
„Řekl mi, že mě miluje.“ radostně oznámila novinky Nikol.
Místo odpovědi se dočkala bolestného úsměvu.
„Nebuď smutná!“ dívka se na oko rozhněvala, „Jsi krásná. Určitě tě taky někdo miluje. Nebo se do tebe brzy zamiluje!“
Nikol k ní natáhla ruku. Sklem prošla jako vodní hladinou. Jemně pohladila dospívající slečnu po čokoládových vlasech a podívala se do jejích očích v identickém odstínu. Její nevinnost již utrpěla pár šrámů, někde hluboko skrývala bolest. Bolest, kterou pohltil života máj a první láska. Zamilovanost ublížené děvčátko přiměla kvést ve šťastnou mladou ženu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se dívka.
„Nikol.“
„To je i mé jméno!“
Nikol se jen tiše usmála. Vytáhla ruku ze zrcadlových hlubin a v dlaních jí zůstal šeříkový kvítek. Přivoněla si k němu. Jeho esence smyla pár mlhovinových modřin. Patchwork znovu skryl mladou princeznu pod svá křídla.

Další tajemství bylo přikryto zlatavým hedvábím. Schovávalo rám z olšového dřeva a v zrcadle burácející mládí. Tahle dívka již nebyla tak nevinná. V ruce místo okvětných šeříkových lístků třímala cigaretu a lahev laciného bílého vína. Její energie se však rozléhala přes celou katedrálu. Nikol si nevšímala. S partou přátel seděla na ploché střeše fotbalového stadionu, lapena v písničkách Kurta Cobaina a v náručí staršího hocha. Nejevila sebemenší známky zděšení. Nechávala se opíjet vínem, cigaretami protestovala proti morálce, nebezpečnou známostí křičela do světa, že již není počestnou dívkou, ale nesmrtelnou dobrodružkou. Svět jí hořel pod nohami a v jejích divokých očích se zrcadlil veškerý žár.
Omámená alkoholem málem spadla ze střechy dolů. Nikol natáhla ruku pod zrcadlovou hladinu, aby ji zachytila. Nesmrtelná dobrodružka nakonec udržela balanc a na svou potenciální zachránkyni se pobaveně podívala.
„Jsem v pohodě, prosím tě. Dáš si cígo?“
Podala Nikol napůl vykouřenou cigaretu a skočila zpět za svým společníkem. Ani zlatavé hedvábí neutišilo znění skladby Heart shaped box.
Nikol si potáhla z cigarety. S nikotinovým polibkem zmizely hluboké kruhy pod očima. Byla o něco méně přízrakem. A začínala mít strach z toho, co skrývá další kus látky.

Další v zástupu záhad byl saténový závěs v obsidiánovém odstínu. Nikol jej opatrně odhrnula.
Zrcadlo odhalilo dekadentní scenérii. Místo divoké dívky zde tančila temnokněžna v upnutých černých šatech. Mezi rty měla sevřenou cigaretu a její oči se v euforii protáčely v sloup. Její boky opisovaly planetární prstenec, vedeny dlaněmi nejednoho muže. Hladové rty neznámých Dorianů Grayů stékaly po jejím pobledlém krku. Bránila se jim jen v okamžik, kdy hlavou klesla k zrcadlu s lajnami kokainu. Když byla dostatečně mimo, připadala si, jako kdyby svým nosem nechávala procházet křišťál a stávala se v duši znovu nedotčenou.
Nikol se na ni dívala s obdivem. Jako kdyby si temnokněžna získala její srdce stejně jako pozornost všech těch narcistických kanibalů. Cítila její moc a toužila si ji přivlastnit.
Když přestala hrát hudba a vyšlo slunce, temnokněžna ztratila svou moc. Rázem se z ní stal unavený přízrak sbírající zbytky svých drogově závislých přátel. Unavený přízrak, který se všechny snažil složit znovu dohromady, unavený příznak snažící se zachránit všechny kromě své vlastní duše. Ta s každou další čárou utíkala pryč.
Nikol natáhla ruku k zrcadlu. Unavený přízrak starostlivě pohladila po slepených vlasech, tentokrát v odstínech fialové.
„Bude to někdy lepší?“
„Brzy.“ zalhlala Nikol.
Moc dobře věděla, co uvidí v dalším zrcadle.

Tohle zrcadlo neskrýval žádný kus látky a bylo ochuzeno o rám. Ležela v něm nahá vyčerpaná žena s mlhovinami po celém těle. Klepala se. Zimou. Abstinenčními příznaky. Strachem. A když znovu pocítila jeho krutou dlaň pod svým krkem, zcela se podvolila. Toužila zemřít.
On, s tváří anděla a očima ďábla, jen tiše pozoroval její umírání. Když byla příliš blízko smrti, zachránil ji a její utrpení působil znovu. Znovu. Znovu.
Nikol se ho již nebála. Vrazila ruku pod zrcadlovou hladinu a pevně ho chytla za jeho blonďaté vlasy. Odhodila ho do dálky. Daleko od sebe. Daleko od ženy v odrazu.
„Proč si to necháváš líbit?“ zeptala se Nikol, ač odpověď dávno znala.
Nedočkala se slov. Jen bolesti všité ve rtech, které se zkroutily do pokusu o soucitný úsměv. Žena sebrala ze země bič a potřísnila svá záda novými krvavými cestičkami.
Nemusela to říct nahlas.
Nenáviděla se.

Než Nikol přešla k dalšímu zrcadlu, vzala ženě bič. Pevně ho sevřela ve své dlani. Tolik toužila slyšet jeho šepot v blízkosti svého těla. Se zavřenými víčky jej pustila na zem. Když otevřela oči, byl pryč. Možná v katedrále její duše sídlily zbytky božské milosti a rozhodly se zasáhnout. Rozhodly se léčivým dechem sejmout hrb z Nikoliných zad.

Zbývaly jen poslední dvě záhady.

Za stříbrno šedým brokátem tiše zpívala půlnoční bludička. Podívala se Nikol do očí. Neskrývala vůbec nic. Nechávala svou bolest tryskat na povrch, nechávala vztek proudit svými vystouplými žilami, pohrávala si s chutí lásky na rtech. Byla nádherná ve své šílenosti.
Tančila uprostřed šeříkového háje, jehož středem protékala průzračná říčka. Bludička skákala v jejím mírném proudu, tak divoce, tak nepřirozeně vůči klidu, který panoval v úplňkové noci splněných přání. Až když svými útlými boky narazila do neobyčejně pohledného muže, zastavila svou tragikomedii. Až když na rtech cítila jeho teplo a zamilovaný příliv ve svém srdci, pohltila svou bolest, uspala svůj vztek a zalekla se své lehkovážnosti.
„V jarních květech nevinnosti tě nechám dotknout se mého těla, v letním žáru mě spálí tvá neohroženost, v podzimním listí shnije naše láska a v ledových krách zimy skryju svoje srdce. A budu doufat, že ho spatříš. Že spatříš mou skutečnou tvář.“ zašeptala do prázdna. Znovu byla sama, ve své úplňkové krajině.
„Vrátí se?“ zeptala se vystrašeně.
Nikol natáhla skrze zrcadlovou hladinu ruku a dlaň bludičce položila na místo, kde bylo její čerstvě probuzené srdce.
„Netuším. Ale já se vrátila. A vidím tvou skutečnou tvář.“
S těmito slovy nechala rozechvělou bludičku zmizet do noci.

Poslední záhada byla pevně ukotvena v mohutném zlatém rámu. Nikol pohlédla na životem znavenou mladou ženu s cigaretou v ruce.
„Seš v pohodě?“ zeptal se ženy jediný skutečný kamarád.
„Budu.“
„Vážně? Vypadáš jako hodinu před smrtí.“ smutně se zasmál.
„Vypadám jako člověk, co ztratil sám sebe.“
„No bože, párkrát ses vožrala a nechovala ses jako ty. To ale neznamená, žes ztratila sama sebe.“
„Tak proč cítím takovou vinu? Proč jsem přišla o tolik lidí? Můžu si za to sama.“
„Ještě pořád máš mě,“ zašeptal, „a já neodejdu, ani kdybys mi napitá nadávala do čuráků a pokoušela se mě zabít. Protože tě znám.“
Nikol k ženě natáhla svou dlaň. Dotkla se jejího zápěstí. Bylo protkané cestami bolesti. Sebetrýzněním. Ostřím skutečného nože.
Žena se na Nikol podívala.
„Odpouštím ti.“ hlesla Nikol. A na tvářích pocítila chladný tok svých dlouho potlačovaných slz.

Ostatní zrcadla v bezbožné katedrále zela prázdnotou. Jen k jednomu se Nikol chtěla přiblížit, ač se bála toho, co v něm spatří.
Když se na sebe podívala do skutečného zrcadla, již nebyla velkou otevřenou ránou. Umírající duše se snažila probudit zpět k životu v drobné jiskřičce čokoládových očí. Chytila se jediného příslibu a vyplavala z hlubin sebenenávisti na povrch.
Byla to naděje. A Nikol se rozhodla bojovat. Vkročila do prázdného zrcadla.

Katedrála zůstala prázdná. Katedrála natolik jiná, než-li ta zasvěcena bohu. Fresky znovu začaly prorůstat zdmi a zrcadla čekala na své nové nájemníky.

Možná jsem jeden velký oxymóron. Možná zatím nevím, kdo jsem a kým chci být. Ale vím, kdo jsem byla. Již nikdy tím nebudu. Víc nechci být sebou. Toužím se svléknout z vlastní kůže a stát se něčím novým. Menším hadem, větší romantičkou, více nevinnou, ale stále silnou. Chci se podívat do zrcadla osobnosti beze strachu z toho, co uvidím.

Nejspíš to bude hra na schovávanou. Slova poskytují nepřeberné množství úkrytů, miliardy utajených komnat a věží. Umožňují nám stát se čímkoliv. Je možné do nich vložit každý střípek své duše. Nakonec můžeme spatřit celé zrcadlo a podívat se do něj.

Máte odvahu to zkusit? Znovu a znovu?