Čarodějná pohádka 2023

Onehdy jsem řekla, že slova jsou pro mě hradbami, po kterých můžu utíkat před světem, nahlížet skrze ně na svět a jedním skokem metaforu opustit spolu se svou tělesnou schránkou. Po pár letech jsem ze svého království vymýtila všechny pavučiny, abyste mě dokonale viděli. Mě. Mou skutečnou tvář. Můj slovník plný expresivních výrazů, cigarety a vypité flašky od vína. Prohlásila jsem, že nejsem žádnou princeznou ve věži a vy nejste princové, co budou číst mezi řádky s hrdinným posláním mě zachránit. Nejsem princezna. Ani víla. Jsem čarodějnice. Osamělý přízrak noci, který proplouvá tmou zcela nepovšimnut a nepochopen. Ale jedna věc se přeci jen změnila. Slovo je mým největším darem, fantazie prokletím i úkrytem a jsem záhadou, co chce být vyluštěna. Toužím po tom, abyste mluvili stejným jazykem jako já. Proto jej už nehodlám měnit. Tohle je má pevnost, můj hrad, tisícero stěn a uvnitř jsem já, zcela nahá, ve své vší neřesti i nevinnosti. Můžu být Erbenovou Kyticí, Máchovým Májem, Obrazem Doriana Graye nebo starozákonním bohem. Neptejte se mě, co je fikce a co je realita. Dnes, v tomto příběhu, budu tančit na hraně dne a noci. Je Yule a já jsem čarodějnice.

Doporučeno k poslechu: Lethian dreams – A shadow of memories, celé album

Nikol stála před katedrálou tyčící se do nebes, kterými proudily blesky, řezaly do oblak a ta svým krvácením zbarvila horizont do ruda. Nedopatřením zneuctily i kůži jednorožce vznášejícího se u vrcholku fiály. Ohlédl se po nich a z očích mu stékala ta nejkrásnější ducha, ač byla utkaná se slz bolesti. Nikol k němu soucitně vzhlédla a vzdušným polibkem zahojila drobnou ranku. A sama začala krvácet místo něj.

„To nevadí.“
Utěšovala se.
Ještě jednu ránu zvládne.

Vznosným portálem hlídaným mnoha tvářemi úplňku vstoupila dovnitř. Stála uvnitř. Ona, osoba nesvatá, uprostřed bezbožné katedrály. Hlavní ochoz lemovala zrcadla zakrytá různobarevnými tkaninami, jen jediné se dívalo na svět, neuzamčené, svolné k průchodu. Přistoupila k němu, jako kdyby chtěla upřít přístup všem démonům, co jím mohly prostoupit do katedrály její duše. Se vztyčenou hlavou jim pohlédla do tváře. Čekala, že jich budou tisíce, s tváří jejího bývalého milence, s tváří přátel s kudlami v dlaních, s tváří osob ve vyšších pozicích zneužívajících post své moci. Ale byl jenom jeden a nesl její tvář. Lemovaly ji dlouhé havraní vlasy a jeden pramínek se zatoulal zhruba uprostřed, jako kdyby ji dělil vedví. Jedno oko plakalo krev, půlka rtů volala o pomoc. Druhé oko ji podmanivě svádělo a ret se křivil v nenávistném úšklebku. Ale celistvá tvář se tázala:

„Přijala si svůj stín?“

Roztřásla se. Věděla, že na její odpovědi závisí životy.

„Ano.“

A myslela to vážně.

Měla na rukách krev. Zlomila srdce a přivraždila duši v roce 2022. Byl to hlupák, byl to alkoholik. Ale ona byla démonem. Stala se tím, kdo ji zlomil, aniž by si to uvědomila. Konečně rozuměla tomu všemu. JEHO temnotě, svému zachráncovskému komplexu, který by svůj projekt raději zabil, než aby jej nechal ve zlomeném stavu pohybovat se po světě. Ale ani ten hlupák, ani ten alkoholik nebyl bez viny. Ukázal jí její největší možné dno. Probudil její psychózy. Měla ho opustit, ne mu ubližovat. Nečinil tak se záměrem ji zničit. To ovšem ani ona.

Démonova tvář se změnila. Viděla sebe samou s neskrývanou radostí a divokostí v očích. Pousmála se.

„Ano, tehdy jsem myslela, že jsem našla svou skutečnou tvář.“

Zrcadlo se proměnilo ve filmové plátno. Zrovna hrála scéna, kde s krásným temným elfem z ukrajinských pohoří tančila uprostřed Olomouckých ulic. Nic si nedlužili, ničím se nevázali. Jenom se smáli a ač byli v pevném objetí, nacházeli se v těch nejsvobodnějších vlnách. Tehdy pochopila, že láska nemá hranice, pravidla ani podmínky. Dokáže milovat, aniž by vlastnila. A ač se z temného elfa nakonec stal majetnický princ, který chtěl z čarodějnice vychovat princeznu, byla mu neuvěřitelně vděčná, protože ji vysvobodil. Tehdy věděla, že už nikdy nebude nikoho tak dusit jako alkoholika.

Film pomalu končil. Val ji naposledy políbil na čelo a ona věděla, že v jejím srdci bude mít speciální místo, ač jí svou touhou vlastnit přiškrtil duši.

A místo plátna se znovu objevila tvář. Tentokrát nebyla její. Klidně plující krev v žilách započala tanec smrti. Anebo života?

Jediný princ, kvůli kterému by se vzdala své čarodějné nespoutanosti. Její největší tajemství. Nejniternější přání. Její Uchvatitel.

„Jsi připravena nechat mě jít?“ zeptal se.

Nebyla.

Toužila skočit do zrcadla, i kdyby ji uvěznilo na věky věků s pouhou iluzí.

Toužila použít veškerou svou magickou sílu, aby jej přivolala zpět, aspoň na chvíli. Na pár pomíjivých okamžiků. Když bude lehčí než vzduch, zůstanou v obětí o trochu déle.

Ale on už svou princeznu našel. A já nikdy nezasahuju do svobodné vůle. Mám na rukách krev, ale jeho štěstí bych nikdy nezničila.

„Ano.“

Protože já nejsem tvůj šťastný konec.

Hlesla a všechny její rány začaly krvácet. Srdce, které bylo dávno zhojené, prasklo ve švech a místo krve z něj proudily kapky slz. Jako kdyby její duše prostřednictvím kapalného skupenství navždy opouštěla tělo. Dříve červené, nespoutané a živoucí srdce se změnilo v měsíční kámen. Přestalo tlouct navždy?

Jeho tvář zmizela a ona přikryla zrcadlo patchworkem označeným číslem 2023. Zcela zakrvácená svými slzami váhavě vykročila zpět k portálu.

Přestaň. Zakřičela uvnitř sebe samé.

Vrátila se zpět k zrcadlu, strhla patchwork a klekla si na kolena. Zrcadlo bylo prázdné. Prázdné jako list papíru, který jen vyčkával na to, až z něj udělá hořkosladké království bolesti. Konec konců, takové byly všechny její příběhy. Každý scénář vedl ke smrti. Všechny postavy v jejím fantasmagorickém vesmíru trpěly a stejný osud psala i sobě samé.

Nikdy nezasahuju proti svobodné vůli. Ale i já jsem přeci jejím aktem!

Usmála se a uviděla v zrcadle svůj vlastní odraz. Rty zkroucené bolesti se měnily v ústa vybízející k políbení, v umírajících očích začaly tančit divoké jiskry a havraní vlasy pocuchával vítr s příslibem lepších zítřků. Byla natolik krásná jako děsivá.

A tak volám toho, kdo se mé krásy nebude bát. A tak volám toho, kdo v mé divokosti nalezne štěstí. A tak volám toho, kdo se mnou bude tančit uprostřed bouře a milovat se za svitu úplňkového měsíce. A tak volám toho, kdo porozumí mé temnotě stejně jako mému světlu. Jen pro něj otevřu hradby svého paláce.

Toť má svobodná vůle, toť mé kouzlo, toť mé přání.

Píšu si šťastný konec.

Když odešla portálem, už tam na ni čekal. Rozběhla se a poprvé se cítila v bezpečí.

Kdo je to?

Čí je to náruč?

Znala ho?