Elixír odvahy

Skrze výlohu baru pronikalo do skleničky s perleťovým vínem světlo úplňkového měsíce, jako kdyby se už tak třpytilo málo. Berenika se napila. Zvolila si tento nápoj především pro jeho krásu. Chtěla ve svém životě
o trošku víc lesku. Chuť byla stejně konejšivá a množství alkoholu tak akorát. Usmála se na svou kamarádku. Vybrala dokonalé místo pro pravidelnou seanci.
„Takže, přihlásíš se nakonec na Filmovku?“
Rázem perleťové opojení nebylo tolik třpytivé. S touhle otázkou Berenika nepočítala.
„Napotřetí fakt nevím, co bych jim tam psala,“ z plna hrdla se napila, „ne každýho fascinuje moje vyprávění o špatných chlapech, problémech s jídlem a nekonečných feťáckých večírcích. Neměla jsem se vysrat na dějiny umění. To mi šlo. Bejt schovaná v knihovně a nadávat na překládání už tak nesrozumitelných textů.“
Iveta se rozesmála. Kývla na barmana, který přesně věděl, co přinést. Dva panáky ne tolik třpytivé vodky.
„Říkalas, že se po vodce cítíš neporazitelná. A někdo velice chytrej pravil, že ve víně je pravda. Takže do dna, holka!“
„Tomu říkám povzbudivá řeč. Nechceš se tam hlásit spíš ty?“
Iveta si odhrnula své dlouhé blonďaté vlasy z obličeje, kopla do sebe panáka a upřela na Bereniku dosti pohoršený pohled.
„Já mám plán pořád stejnej – pracovat na recepci luxusního hotýlku a čekat, až mě jeden z těch zazobanejch blbečků požádá o ruku. A ty o mně pak napíšeš nějakej strašně srdceryvnej scénář, abych byla nejen bohatá, ale i slavná.“
„Ty vole, tobě ta vodka dodala odvahy až moc.“
Berenika vypila svůj příděl odvahy. Vzápětí barman přinesl další, mimo to podstrčil Ivetě své číslo.
„Dobře, tak teď už vážně. Přemýšlelas o tom, že bys zkusila napsat o něčem, co neznáš? Nebo takhle.. zkusila udělat něco, co ses vždycky bála udělat? Víš co, čelit svýmu strachu. Chceš na prestižní školu, která je podle tebe mimo tvoje možnosti. Tak udělej něco mimo tvojí komfortní zónu.“ pronesla Iveta svou další motivační řeč.
„Seš až moc chytrá na to, aby ses jen dobře vdala.“
„Neodbočuj od tématu, frajerko.“
„No a co mám podle tebe jako udělat? Běhat nahá po ulici? Jít do muzea porcelánovejch panenek? Říct mojí mamce, že jí zrzavá barva nesluší?“ „Kdyby tohle byl nějakej podřadnej americkej film, řekla bych ti, ať se vožeřeš, sbalíš nějakýho kreténa a pak napíšeš něco ve stylu padesáti odstínů šedi. Jenže tohle je krutá realita, takže ti radím jen ten první krok,“ Iveta pozvedla dalšího panáka, „vožer se.“
Přiťukly si tímto panákem, pak dalším, dalším.. a tak dále, než se svět nezačal zdát přijatelnějším místem a Filmovka dosažitelnější. Iveta si koketně pohrávala se svými vlasy a pohled upírala na přitažlivého barmana. Berenika viděla, že ztrácí její pozornost. Neřešila to. Jen se znovu napila s tušením, že za chvíli u stolu bude sedět sama. Sama, nikým neviděna. Sama, ač s pocitem, že ji všichni pozorují.
„Hele, zlato, já vím, že jsme měly bejt dneska spolu, ale-“ začala Iveta pro změnu omluvnou řeč.
„Ale seš nadržená a chceš toho barmana,“ ušklíbla se Berenika, „tak běž.“
„Taky by sis měla někdy užít.“ Iveta na ní mrkla a zmizela na záchodky s pohledným barmanem.
Nechala tam Berenice aspoň jednu, vlastně dvě malé pozornosti. Dva další panáky vodky.
„To už dáš.“ povzbudila sama sebe Berenika podnapilým hlasem.
Ve chvíli, kdy dopila, se jí před očima zjevila největší noční můra. Bývala by si přála, aby se v baru objevila radši armáda porcelánových panenek nebo nudistů. Naneštěstí až takovou moc vodka zatím neměla. Přímo k barovému pultu si stoupl její otec. Cosi zašeptal barmance a zamířil k nejlidnatějšímu stolu.
„Ať si mě nevšimne, ať si mě nevšimne. Ať si mě ne-“ šeptala si sama pro sebe Berenika jako zaklínadlo. Než to stačila doříct, přišel přímo k ní.
„Ahoj zlatíčko!“ řekl přeslazeně, okamžitě se k Berenice naklonil a vřele ji obejmul, „Jak to, že nejsi v Brně?“
„Já už tam nestuduju, tati.“ snažila se to ze sebe dostat co nejstřízlivějším hlasem.
Pozorně studovala otcův výraz. Na lehce zvrásnělém obličeji se objevila hraná známka znepokojení. Pevně zavřela oči.
Na okamžik se cítila zase jako malá holčička. Jako kdyby slyšela cinkot rozepínajícího se pásku a cítila silné švihnutí na své kůži. Za každý prohřešek následuje trest. Trest, který si plně zaslouží.
„Ale, copak se stalo?“ zdlouhavě se jí zadíval do očí, „Víš co? Pojď si sednout k nám, mám tu posezení s kolegama z práce. Všechno mi tam řekneš. Co to piješ?“
„Měla jsem panák vodky a perleťový víno.“ vydrkotala ze sebe.
„Čísníku? Prosím ještě vodku a to třpytivý pro moji dceru.“ přátelsky na ni zamrkal.
„K vašemu stolu, Romane?“ ozvalo se od baru.
„No jasně, kam jinam.“
A už Bereniku odváděl k přeplněnému stolu. Pozornost několika mužů i žen se rázem stočila k ní. Muž s plnovousem se hlasitě zasmál.
„Nazdar Romane, koho nám sem vedeš? Svůj novej objev?“
„Já ti dám objev, ty úchyláku. To je moje nejmilovanější dcera Berenika. Chlouba mýho života. Dá si s námi něco dobrýho k pití, že jo, zlatíčko?“
V tu chvíli se celá delegace dívala na Bereniku. Nezbývalo nic jiného, než se plaše usmát a přikývnout. Všichni chlapy si ji bezostyšně prohlíželi. Když se usadila, začala palba.
„A copak dělá tak krásná holka?“
„Co studuješ?“
„Kolik jí je, Romane?“
Z kolotoče otázek se Berenice začala motat hlava. Urychleně do sebe nalila panáka vodky s přáním, aby se jí rozvázal jazyk. Než však stačila cokoliv říct, přicházely nové a nové dotazy.
„Ty seš ta vdaná dcera?“
„Tos neřekl, Romane, že máš tak dobrý geny. Je to fakt kočka.“
„Kouříš? Chceš cigáro?“
Otec se na oko rozzuřil. „No tak, no tak! Přece mi ji nechcete odehnat. Je neuvěřitelně šikovná, víte? Už odmalička byla hotovej komik. Na rodinný dovolený vždycky říkala vtipy. Jak byl ten jeden, zlatíčko? Ten s tím kaprem.“ poplácal dceru po zádech, div nevyplivla víno na stůl.
„Už si nevzpomínám.“ dostala ze sebe mezi kašláním.
„No vidíš to, ale já jo!“ rozchechtal se. „Představte si osmiletou copatou holku, co vám řekne: Plave kapr v medu a říká si – ty krávo, to je hustý!“ Celé obecenstvo se rozesmálo, na půl kvůli Romanově přednesu, na půl dojetím. Nejspíš si říkali, že musí svou dceru mít doopravdy rád. Berenika se znovu, tentokrát pořádně, napila vína.
Když přivřela víčka, bylo to, jako kdyby se vrátila v čase.

Cítila pevné sevření na paži.
„Co jsem to vychoval ze svý dcery? Kurvu, co se bude v patnácti vracet o půlnoci?“
Vyhodil ji ven z bytu. Kromě pláče bylo na prázdné chodbě slyšet zabouchnutí dveří a následné zamknutí. Patnáctiletá verze Bereniky se zvedla z ledových dlaždiček a ubrečená vyběhla do noci. Do noci, kde na ni čekala náruč okouzlujícího staršího kluka. Náruč, která na vteřinu utišila strach a bolest. Z něžných rukou se ještě tu noc stala škrtící smyčka a z jeho konejšivých polibků stisknutí zubů tak silné, až Bereničiny rty krvácely.
Za každý prohřešek následuje trest. Trest, který si plně zaslouží.

„A to není všechno. Taky měla hroznou fóbii z prdění,“ otec pokračoval monologu, nevšiml si dceřiných rozklepaných dlaní ani sevřených víček, „takže si vždycky na svojí židli dala ceduli, na který stálo: Tady sedím já, neprdět prosím!“
Barem se opět rozezněl výbuch smíchu. Pro Bereniku připomínal bombu nebo znění rituálních bubnů, kdy její duše byla vydána na pospas bohům chaosu či teroristického útoku věčného narcisty.
Všichni se na Bereniku zírali jako na obrázek. Jako na sladkou holčičku z otcova vyprávění.
„Viď, zlatíčko?“ táta ji políbil na čelo.
Kolegové se na něj dojatě dívali. Teď už se Berenika nezvládala ani tiše usmívat. Naklopila do sebe další zásobu alkoholu v podobě panáku. Pravděpodobně patřil někomu jinému, ani to nebyla vodka. Neřešila to. „Pak taky pořád psala do nějakých literárních soutěží. Vyhrávala jednu cenu za druhou. Všichni ji milovali. Teď studovala na Masarykově univerzitě v Brně, jsem na ní tak pyšnej.“
„A co tam studuješ, Bereniko?“ zeptal se vousatý kolega.
„Dějiny umění, nebo teda už nestudu-“
„Tam se určitě nedostane moc lidí, víte! Je fakt šikovná.“ přerušil ji otec.
Ač o ní pořád mluvil, byla naprosto neviditelná.
„Jdeme na cigáro, vespolek?“ pobídla společnost jedna ze zúčastněných.
Berenika taky jedno potřebovala.
Před barem to nebylo o moc lepší. Kolem otce se utvořil hlouček obdivovatelů, někteří ani nebyli jeho kolegové, jenom lidi, co také kouřili. Berenika se od nich vzdálila. Opřela se o výlohu baru a zhluboka vdechovala všechen ten uklidňující nikotin. Přivírala víčka. Nechtěla se rozbrečet.
Ne před ním.
Ne před nimi.

V potlačovaných slzách to ale viděla všechno zase. „Rozbilas to!“ ještě neprošedivělá verze otce přitlačila pětiletou Bereniku ke střepům na podlaze.
„Rozflákalas arabskej porcelán! Odteď nejseš moje dcera, odteď jsme jenom sousedé.“
Pětiletá holčička ztratila tatínka jenom kvůli rozbitému hrníčku, nebo možná nikdy žádného tatínka neměla. Možná si to zasloužila.
Za každý prohřešek následuje trest. Trest, který si plně zaslouží.


Nenápadně si otřela slzy. Plánovala se tiše vytratit. Už pomalu odlepovala svoje záda od výlohy, rozklepané nohy od země.

„No, víte, vona mě moje bejvalá ženská Petra podváděla, tak jsme se dali rozvést. Bereniku jsem jí nechal v péči, protože jsem věděl, že se za mnou bude sama ráda vracet, že mě bude navštěvovat.“ líčil naprosto okouzlenému davu otec.
Berenika sevřela ruku v pěst. Držela se, zarývala si nehty do kůže. Dlaň se jí pomalu plnila krupějemi krve. Nezabíralo to. Vodka byla silnější.
„Jo, jasně, tak mamka tě podváděla.“ rozeřvala se přes celou ulici. Nebyla schopná ovládat své slzy ani sliny. Nebyla schopná zamknout své rty na klíček a zmizet, jako to mívala ve zvyku. I kdyby měl přijít trest.
„Opustila tě, protožes mě vyhodil z domu, když jsem přišla o hodinu dýl! Odešli jsme, protožes mě mlátil! Protožes mi vyhrožoval, že mi rozdupeš hlavu. A teď,“ v tom řevu se na chvíli rozesmála, „a teď ani nevíš, proč jsem odešla ze školy. Jojo, jsem tvoje malá holčička.. a tvoje malá holčička si kvůli tobě celej život vybírá citově nedostupný kokoty, co jí dělaj ze života peklo dál místo tebe. Ale že by ses někdy omluvil, to ne.. To do piči fakt ne.“
Když povolila sevření, dlaně byly celé od krve a veškerá umělá krása
se roztékala pod nánosem slz. A místo okouzlující tatínkovi holčičky teď před lidmi stála ona. Skutečná. Panenka z hrací skříňky, která už nevydržela poslouchat jednu a tu samou melodii pořád dokola. Vyděšená, rozklepaná, nedokonalá. Skutečná tvář, kterou tak dlouho skrývala před sebou samou a teď ji ochotně vystavila širokému obecenstvu.
Nikdo nic neříkal. Všichni se na ní dívali. Nechápavě, překvapeně, až vyděšeně.
Musela pryč.
Ač měla naprosto rozklepané nohy, rozběhla se do noci.
Stihla zaslechnout jenom část otcova vysvětlení.
„Víte, já se omlouvám.. Berenika má trošku problém s alkoholem, když se napije, tak si vymýšlí. Já vám to všechno vysvětlím.“
„Seru ti na to! Seru!“ řvala ve své vlastní hlavě.
Nahlas už nic říct nedokázala. Měla naprosto vykřičené plíce. Přes proud slz sotva viděla na cestu, hluk okolního světa zmizel. Neslyšela ani troubící auta, kterým málem vběhla pod kola. V tom běhu byla volná.
Zastavila se až před domovem. Udýchaná se skácela na lavičku před panelovým domem. Netušila, zda to byla ta vodka, nebo neuvěřitelný stres, ale pozvracela se. Boty rovnou vyhodila do popelnice.
Bosá, rozcuchaná, ubrečená.
Cítila mravenčení v zádech. Plná děsu se za sebe ohlédla.
Stál tam. Muž oděný celý v černém, s ostře řezaným profilem a pletí snad ze slonoviny. Bezostyšně si prohlížel naprosto vyčerpanou Bereniku s řasenkou rozpitou tak, že její obličej připomínal papír se stopami od tuše. Dlaně potřísněné zaschlou krví si držela rozcuchané vlasy. Vypadala jako reklama na bolest. Muž však ani na vteřinu nesklopil pohled.
„Na co čumíš?“ dostala ze sebe Berenika ochraptělým hlasem.
„Na to, že i když tady zvracíš a brečíš, jsi pořád krásná.“ zašeptal neznámý,
„ jmenuju se-„
„ Nech si svoje jméno. Nech si svoje lichotky. Oba víme, že bys mě vzal domů, umyl, zabalil do jemnýho ručníku a pak bys mě hrubě opíchal.“ odsekla.
Nepoznávala se. Beze strachu. Bez pokušení. Bez touhy nechat se potrestat. Vodka v krvi pravděpodobně působila jako elixír odvahy.
Elixír, který brzy vyprchá.
Muž se rozesmál a odešel se svými perfektními polobotkami a bezostyšným pohledem do nočních ulic.
„ Jo, takhle to schytá jiná chudinka, co si kvůli problémkům s tatínkem vybírá kretény. Bravo, Bereniko, bravo!“
Měla si gratulovat.
Možná tam někde uvnitř pořád věřila, že její chování je jeden velký prohřešek. Prohřešek, který zaslouží trest.

Bosá, rozklepaná a opilá se vkradla domů.
V obývacím pokoji ještě svítila televize.
„A kurva.“ zašeptala si sama pro sebe.
Když však přišla do místnosti, spatřila svou mamku spokojeně spát. Berenika ji jen se starostlivým úsměvem přikryla. Vypnula televizi.
V Bereničině skromné ložnici na stole jako přízrak číhal otevřený notebook. Jako omámená si k němu sedla. Nadepsala si stránku ve wordu slovy MILUJÍCÍ OTEC. Pár sekund se na to dívala. Písmenka se jí mírně roztékala před očima. Smazala to.
„Jo, radši napíšu milostnou píčovinu.“ schválila si svůj vlastní nápad. Místo MILUJÍCÍ OTEC tam stálo JE TO JENOM HRA.