Hodně špatná poezie

Jak zoufalé,
klesám hluboko pod hladinou,
jak troufalé,
ani nelapám po dechu,
na rtech prosbu jedinou:
už žádná pouta
– ani ta upevněná k pelesti
hříšné postele
a jako v kostele,
než se oddám neřesti,
poprosím o rozhřešení
a zavřu oči,
aby moje duše zůstala
zcela bez dotčení.

Kůži marně skrývám pod saténem
a ve tvém pohledu zvráceném,
v očích tvých odrazu.
pomalu přicházím o soudnost,
snažím se zůstat oblečená,
ač můj vzdor vnímáš
jako špatnou parodii na ctnost
a rázem jsem svlečená
tvou dlaní
a zcela bez svolení
.. jen se díváš
na moje tiché umírání.

„Nevěříš na lásku?“
hloupě se ptáš,
„Nevěříš na štěstí?“
mučivě šeptáš,
tiskneš mě k pelesti,
.. jen do mě pronikáš,
bez doteků,
bez něžnosti.

Ležím bez hnutí,
když odcházíš
beze slov.
Mé pomalé tonutí
– to přehlížíš –
tvůj vyhraný lov.

Jsem jen přeludem,
nádobou pro tvůj hněv,
pro živočišným pudem
poháněný zpěv.

Už víc nejsem ničím.