Jak chutná mé zlomené srdce?

Upozornění: Pokud jsi z mé rodiny, prosím, nečti to.

K poslechu: Enigma – Touchness, Soft Blade – Yugoslavskiy Groove

Lehký podvečerní vánek čechrá závěsy, jemně si pohrává i s mými vlasy, jdu mu naproti do otevřeného okna a zhluboka se nadechnu. Vůně šeříků prostupuje mými buňkami s něžnými doteky potlačuje mou osamělost. Večerní máj, lásky čas.

Možná je to jarem, možná podléhám své vlastní potlačované touze, možná mě vede ďáblova ruka, když sahám pro telefonu a píšu svému potenciálnímu zachránci:

„Tvoje nabídka stále platí?“

a ve vteřině dostávám odpověď. V rychlosti se převleču z nevkusného pyžama do černého krajkovaného prádla, které skryju pod saténový tmavě modrý župan, jehož doteky připomínají šeříkovou esenci a opatrné mužské ruce. Ruce, co tak dlouhou dobu postrádám. Ruce, které by mě obejmuly a zároveň chytily pod krkem. Ruce natolik silné i něžné, že bych se jejich doteku dokázala zcela podvolit, zahodit svou hrdost a zcela se proměnit v cosi jiného, v kapalné skupenství touhy splývající s ranní rosou. Nebo se slzami, v nichž se více než půl roku každou noc topím.

Ozvěnu mých úvah přehluší zvonek. Mé vysvobození přišlo. Už když otevírám dveře, je mu jasné, že dneska nechci dlouze plakat v jeho objetí. Dveře zavírá mým tělem. Přirazí mě k nim tak prudce, až syknu nedočkavostí. Na reakci nečekám dlouho, ve vteřině se přiblíží k mým rtům tak, že vnímám jeho přerývavý dech nabírající intenzitu souměrnou s mou touhou. Políbí mě silně. Jako kdyby chtěl udusit všechny otázky visící ve vzduchoprázdnu. Jako kdyby v jednom polibku ukryl všechny možné následky a dalšími doteky pohřbíval naše dlouholeté přátelství.

Jak asi chutná moje zlomené srdce?

Cítí na mém jazyku veškerá nevyřčená slova?

Vnímá, jak mi krevním oběhem koluje vzpomínka na Tebe?

Možná vycítil mé nezvané myšlenky a pevně mě chytl pod krkem.

„Podívej se na mě.“ zašeptal.

Ne, to nemůžu. Moje duše musí zůstat nedotčená. Ta mu nikdy patřit nebude, jen moje tělo, pro tuto noc a možná pro pár dalších. Ale duše, ta patří Tobě.

Místo odpovědi se znovu přitisknu k jeho rtům. Vždycky mi dokázal rozumět beze slov. Povolí své sevření a s opatrností proplete své prsty s mými dlouhými vlasy, aby si mě mohl přitisknout ještě blíž. Jeho druhá ruka zkušeným pohybem rozvazuje můj župan. Cítím, jak hoří a já planu s ním navzdory svému vzdorovitému srdci. Nevím, jestli ten žár pálí nebo konejší.

Ale jedno vím jistě. Tlumí myšlenky věnované Tobě.

Když mě svlékne ze županu, oddálí se. Ač mám pořád pevně zavřená víčka, aby jimi nepronikl jeho pohled, cítím ho. Prohlíží si moje polonahé tělo, jako kdybych byla něčím unikátní. Možná jsem. Pro něj. Možná mu připomínám gotickou architekturu, kterou tolik miluje. Možná ve mně spatřuje tahy štětce připomínající Botticelliho něžný cit pro erotickou krásu. A možná ve mně vidí princeznu ztrácející svou nevinnost s pouhým rytířem.

A možná mě miluje.

Možná.

Na tom nezáleží.

Cítím, jak mě bere do svých svalnatých rukou. I když mám pořád zavřené oči, vnímám malebnost jeho těla, ze kterého jsem svým žárem sežehla veškeré oblečení. Když se ke mně přitiskne na rozestlaných peřinách, zcela se poddám jeho kráse. Za žádnou cenu nesmím otevřít oči.

Svými lehce hrubými rty cestuje po citlivém krku. Jako kdyby se má kůže měnila ve struny a celé tělo se prohýbalo pronikavou melodií rozkoše. Zbavuje mě posledních zbytků oblečení i soudnosti. Když mě vymaní ze sevření krajkované podprsenky, ztrácím poslední záchvěvy viny, zcela je topí svým jazykem na mých bradavkách. Osvobodil mě z několika měsíční paralýzy a já chci víc. Pevně sevřu jeho vlnité vlasy, přitáhnu si s jejich pomocí jeho rty a pohltím ho symfonií smutku a touhy. Píseň sirény mých polibků následují i nohy, které pevně obmotám kolem jeho pasu tak, abych ho doopravdy cítila. Dokonale k sobě zapadáme, jako dva poslední střípky z rozbitého zrcadla. Máme ostré hrany, co ostatní pořežou, ale sebe navzájem nezraní, naopak, vytvoří dokonalou reprodukci reality.

Možná by to mohla být láska.

Tlakem ukazováčku mě přiměje otevřít pusu. Brzy pochopím úmysl a svým jazykem ochutnám jeho prsty. Jemně je sevřu rty jako náznak touhy po něčem jiném a čekám, jestli se mi rozhodne moje přání splnit. Odmítá s náznakem, co bude jeho satisfakcí. S obratností kytaristy na mě hraje jako na struny, které mu jsou důvěrně známé, jako kdyby moje tělo neochutnával poprvé. Pomalu, ale intenzivně vklouzává svými prsty dovnitř a ven. Zřejmě si vychutnává mé hlasité vzdychání, dokud jej neztlumí svými rty. Když ho do nich kousnu, pochopí, že chci víc.

Zkušeným pohybem roztáhne moje nohy a rozbité střípky do sebe zapadnou zcela. Nejdřív pomalu, jako kdybych byla křehká panna a ne hříšnice ve výslužbě. Pomalu, ale celou délkou. Svými prsty pevně obemyká moje boky tak, aby mohl korigovat své přesně měřené pohyby. Vlním se víc a víc s každým dalším dotekem. Zvedá moje rozechvělé nohy a než si je dá na ramena, něžně políbí moje lýtka. Poté ve vteřině na veškerou něžnost zapomene.

A díky jeho žáru já zapomínám na Tebe.

Když si myslím, že už nemůžu zapomínat více, přitiskne se k mému roztouženému tělu a díky poloze mých nohou se do mě dostane zcela. Můj orgasmický křik se rozléhá v jeho rtech. V největším přílivu rozkoše se přestanu ovládat a otevřu oči.

Vždycky jsem věděla, že je krásný, jako kdyby ho vytesal sám ďábel. Ale duši, tu má andělskou. Vidím ji skrze oči v barvě hořké čokolády, promlouvá ke mně stejným orgasmickým opojením i ozvěnami samoty. Možná spojením naší společné melodie vznikne činoherní veledílo. A možná to bude pohřební pochod.

Nebo svatební.

Otevřela jsem oči a on už navždycky pořezal mojí duši.

Jako kdyby ucítil mou zranitelnost, začal mě znovu líbat. Tentokrát s menší intenzitou, neboť chóry našich těl zněly posledními hlasy. Když ucítil slzy na mých tvářích, odtáhl se.

„Jsi v pořádku?“

A v tu chvíli jsem si znovu vzpomněla na Tebe.

Lehký podvečerní vánek čechrá závěsy, jemně si pohrává i s mými vlasy, jdu mu naproti do otevřeného okna a zhluboka se nadechnu. Vůně šeříků prostupuje mými buňkami s něžnými doteky potlačuje mou osamělost. Večerní máj, lásky čas.

Možná je to tím, že Tě moje zlomené srdce příliš miluje a vede mě k tomu, abych zavřela okna do zahrady, ve kterých jsem sama ukojila svou touhu, vypnula telefon a utekla do přístavu snů s nadějí, že tam narazím na Tebe.

Dokud je Ti moje srdce věrné, tělo jej bude následovat.

Ale moje myšlenky? Ty už zřejmě dnešním dnem nepatří jenom Tobě.

A jak to bude zítra?

Zapomenu, nebo stále budu Tvou?