Jediný příslib

Jizvy otevřené celému světu tak hluboké, že z nich srdce tryská proudem. Jsou to mlčenlivé společnice bez jediné kapky krve, pouhé stopy krasobruslařky, pod kterou se již dávno prolomil led. Nádherné cestičky zrcadlící každé tonutí v přílivu života, nikam nevedou, zůstávají bez konce a ztrácí se v nekonečnu.
Teď tu jsem. Dívám se na ně a na nit, co se zatoulala s jejich koncem. Mohla bych uchopit znovu ostří, pokračovat v pomalé trati pomíjivých uvolnění. Nedokážu to. Teď se do jizev jenom propadám a dusím se pod nimi, dusím se pod tíhou příslibů lepších zítřků, jež přišly a zase zmizely daleko za horizontem. Hluboko pod hladinou své vlastní kůže hledám dávno zemřelé přísliby. Beze strachu mezi přízraky minulosti lapám po dechu. Nemají mi co vzít. Už ne.
Zdá se, že moře vzpomínek je větší než vesmír a lehčí než vzduch. V pocitu beztíže mě poutají chapadla průsvitných medůz mých vyhaslých snů. Zcela se vzdávám, stále v nich vidím neuvěřitelnou krásu, ač jejich svit časem pominul. Unášejí mě kolem slzavých korálů vlajících tóny smuteční písně. Mé šaty se roztékají v úplňkovém přílivu. Jsem úplně nahá před svou vlastní vinou. Cítím její dotek na plicích, to, jak ze mě vysává poslední vůli bojovat. S úsměvem otvírám rty poslednímu polibku. Umírám před největším nepřítelem mé existence a v očích místo paniky mám vyschlé slzy. Oddaná skutečnému trestu.
Pod víčky, ve vesmíru jiném, než je říše jizev, z potlačované lítosti vytryskne pramínek téměř ztracené říčky. Něžně políbí vyschlé slzy ve snaze přivést je zpátky k životu a tím i mé mlčící srdce. Krvácí pro mě ze svého posledního kořínku, odhodlaný se obětovat za zcela rozpolcenou bytost. Po vychladlé tváři mi stéká slza. Slza a v ní věčný život pramínku, co zachránil mou existenci.

Otevírám víčka. Pod hladinou tisíce udušených příslibů, ale jeden stále žije.