Mé netoxické lásce

„Utop toho zasranýho démona, nebo tě to sežere už.“

Neměla jsem sílu na to odpovědět, neboť pouhá slova jsou příliš mělká pro něco sahajícího až do nitra mého ledového srdce. Slova mi zůstala viset uprostřed mysli a jediné, co se vydralo na povrch, bylo prázdné: „Nemůžu, nezlob se.“

Nechtěla jsem nikoho zranit pravdou tak osvobozující a zároveň svazující, schumlala jsem to nejtvrdší poselství do těch nejjemnějších peřin odmítnutí. Protože.. jak mám vysvětlit, že čekám na něco, co možná neexistuje?

Když Tě nazval démonem, měla jsem chuť řvát. Protože to je ono. Přesně tohle většina smrtelníků nechápe. Pokud cítím, že moje srdce bije, že nebetyčný led ker kolem něj ustupuje, neexistují žádné podmínky. Nemusíš mi cit opětovat a nikdy pro mě nebudeš démonem, co drásá mé myšlenky. Pro mě jsi andělem, který činí mou mysl z neobyvatelného údolí podobného pusté a smutné měsíční krajině ty nejkrásnější povrchy nebeské. Iluzí činící můj život plný ohlušujících ozvěn libozvučnou melodii, ač tóniny leckdy klesají do melancholické balady, neboť má duše teskní po tom, co nikdy neměla. Po Tobě.

“You are the knife I turn inside myself; that is love. That, my dear, is love.” dřív jsem tenhle Kafkův citát považovala za vrchol mé vnitřní romance. Dle mých představ jakákoliv forma lásky bolela a ta opětovaná se rovnala smrti, jelikož přerostla svět krásných iluzí a dostala reálnou podobu, zranitelnou, špinavou, nedokonalou. Za tu dobu, co jsem poprvé četla Kafkovy dopisy Miléně, jsem si své čisté dlaně poněkud zašpinila. Krví ze svého srdce i krví jiných osob svým nezodpovědným jednáním. Učila jsem to sebe samou jako první krůčky, neb skutečná láska mým očím byla odepřena již od nízkého věku, netušila jsem, jak to má vypadat.

Teprve poslední měsíce se cítím očištěna, vykoupena ze svých nejtemnějších hříchů tím nejtvrdším sebemrskačstvím, jelikož do jakéhokoliv trestu i slasti dávám všechno, anebo nic. Ale poprvé sebe samou vnímám jako dívku, co si zaslouží polibek z pravé lásky pod rozkvetlou třešní, i když už moc dobře vím, že Karel Hynek Mácha byl prachobyčejný chlípník a jeho romantické verše překypují erotikou více, než-li láskou. Ale první máj.. je lásky čas.

A má láska nyní patří Tobě. Možná už jen na pár dní, možná napořád, možná je to kvůli tomu, že zůstává pouhou nedotčenou iluzí a možná zkrátka vidím to, co je běžným zrakem těžké zahlédnout v pouhých slovech. Možná.

Nejkrásnější věta je věta nenapsaná, ta, kterou zahlédneš jen mezi řádky, když umíš správně hledat. Tam uvidíš dvě planety, dvě naprosto diverzní polarity, či chceš-li, Noc a Úsvit, které se setkávají na krátkou chvilku, ale z jediného dotyku se rodí ten nejkrásnější horizont. Kosmická nehoda rozměrů větších než Mléčná dráha, ze které by mohla vzniknout nová malebná galaxie. Mnozí mě blízcí lidé by mě opravili, že kolize těchto dvou těles by mohla znamenat vznik černé díry, v níž by vyhasly poslední záchvěvy mé touhy být šťastná a naživu, ale nikdy jsem jim nevěřila.

To ale ani na šťastné konce a přesto si sama pro sebe takový píšu. Ať už bude s kýmkoliv, chci se u toho cítit takhle. Nahá, zranitelná a zároveň jistá každým dalším krokem, neboť vím, že i kdyby mě uvrhl do těch nejtemnějších končin, dokázala bych se znovu dostat na správnou cestu. Protože láska nebolí a lidé nejsou nutně zlí, ale občas nemají místa ve svém srdci pro každého. A kdo jsem já, abych se snažila kamkoliv vkročit nepozvaná?

Zdvořile odejdu a ve svých myšlenkách si podržím ten pocit štěstí, že vůbec něco takového ještě dokážu cítit. Je to jako fata morgana v nekonečných dusivých dunách mého života.

Možná zůstaneš iluzí napořád a já si znovu ušpiním ruce něčím, co nebude naprosto dokonalé. Proč ne? Pokud ucítím jenom záchvěv klidu, který mi přináší myšlenky na Tebe, už nezaváhám a vystoupím ze svého vzdušného zámku, stanu se skutečnou. I když to nebude pro Tebe. I když se dočkám odmítnutí od jiného prince. Nevzdám to.

Konec konců, co by byla čarodějnice bez svých kouzel a tím mým je momentálně láska.

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas.

A má láska ještě pořád patří Tobě.