Na vlastní nebezpečí

Možná úplně poprvé dělám něco, co mi poradila terapeutka. Ale hned na poprvé to dělám špatně. Řekla mi, že když nedokážu něco vyslovit nahlas, ať si to napíšu, nejlépe na papír, sama pro sebe. Já to píšu sem. Paradoxně se tu cítím v bezpečí, ač se obnažuju na veřejnosti. Věřím tomu, že tebe sem přitáhla záliba k mé tvorbě a má tvorba úzce souvisí s mou duší. Upozorňuju tě předem na to, že tohle nebude žádná povídka. A budu tě neustále oslovovat, i když nevím, kdo jsi. Takže pokud jsi sem přišel pro dávku násilí a bolesti, nedočkáš se jí. Tedy, bolesti ano. Ale mojí.

Víš, ráda jsem jako otevřená kniha. Bezprostředně sdílím s lidmi traumata své minulosti. Ale když se něco děje, právě tady a teď, málokdy o tom dokážu mluvit. Nebo spíše o tom, co se děje teď. Protože je to pro mě tak strašně niterní záležitost, že kdybych ti jí řekla napřímo, dala bych ti ruky klíč k celé mé bytosti a mohl by sis se mnou hrát jako s natahovací skříňkou a já bych tančila přesně jako baletka na jejím víku. Už jsem takovou pitomost s lidmi párkrát udělala. Pokud mě znáš, víš, jak jsem dopadla. Pokud mě neznáš, skrze povídky jsi mě poznal. Takže ti neřeknu své nejniternější tajemství, svůj momentální nejniternější boj. Jen ti popíšu, jak se díky němu cítím.

Rozhodla jsem se začít znovu. Nebo tedy, nerozhodla. Zemřela jsem. Někdo mě zabil. Sice ne mé fyzické tělo, ale zabil ten malý zbyteček mé duše. A já přestávala cítit své tělo. Rozpadal se mi svět. Můžeme to nazývat derealizací, disociací, panikou či dokonce schizofrenií.. ale já to vnímám tak, že má duše opustila tělo. Nechtěla v něm více být a tak moc jsem chtěla přestřihnout nit, která mě s fyzickou schránkou pojí. Neudělala jsem to. Objevilo se pár lidí, kteří za šňůrku zatáhli a pomalu, ale jistě, mě vrátili zpět do mého těla. Zůstali ve chvíli, kdy jsem přistála. Snesli to. Snesli ten pohled na mou bolest. Díky nim jsem se znovuzrodila. Možná jsi právě ty jedním z nich.

Všichni si myslí, že už jsem v pořádku. Nejspíš i jsem. Nebo já sama nevím. Něco se ve mně mění. Byla jsem chvíli i šťastná. Ale emoce štěstí je pro mě obrovský výstup z komfortní zóny a nakonec ta manická bublina praskla. Já jsem zpět na hladině. Plavu. Netopím se. Pořád mám však velký strach, že bych mohla.

Jeden člověk mi řekl, že nejsem mrcha, jak o mně spousta lidí tvrdí. Že nejsem monstrum. Že mám strašně obrovské srdce a jediný člověk, pro kterého jsem doposud neuvolnila místo, jsem já sama. Teď se to snažím dělat. Mám se ráda. Ale i přes to, že už v sobě nevidím bestii, pořád potřebuju obejmout. Nestačím si. Občas mám chuť rozběhnout se za spolubydlící a poprosit ji, aby mě obejmula. Občas mám chuť o to požádat svoje kamarády. Občas mám chuť říct lidem, které sotva znám, že je mám ráda a obejmout je. Ale nikdy to neudělám. Vždycky se usměju, řeknu: „Dáme cígo a svařák?“ a pokračuju v té hře, že jsem nejzábavnější člověk pod sluncem.

Mám v sobě obrovskou díru. Asi je po tom obrovském noži, co do mě ten kretén zabodl. Nebo jsem si ji způsobila sama. To nevím. Ale usilovně si přeju jí zaplnit. Vím, pro koho je to místo v té obrovské díře. Snažím se je pozvat dál. Nikdo o to nestojí. Konec konců, kdo by o to stál. Ha! Možná se přece jenom nemám tak ráda, jak vehementně tvrdím.

Zkrátka jsem osamělá. Bolí to. A zároveň se bojím s někým sblížit. Cítím se jako v Can you feel my heart.

I’m scared to get close, and I hate being alone
I long for that feeling to not feel at all
The higher I get, the lower I’ll sink
I can’t drown my demons, they know how to swim.

Nejvíc patetické na tom je, že bych chtěla, aby mě měl někdo rád. Nemluvím tady o lásce.. nebo vlastně mluvím. O všech formách lásky. Je mi jedno, kterou dostanu. Jsem zřejmě feťák a atention whore. Zřejmě bych to chtěla slyšet. „Mám tě rád.“ „Mám tě ráda.“. A nechat se obejmout. Schovat se na chvíli v něčí náruči před celým světem. Možná v té tvojí. Možná mi rozumíš, když to čteš. Nebo mě taky vůbec nechápeš. Vlastně, záleží na tom?

Jo. Kurva. Bohužel mi na tom záleží.

Děkuju ti za tvůj čas.