Berte to jako pouhou vícedílnou povídku. Nic víc, nic míň.
Téměř nic neviděla. Celý svět, tváře, parket, nedopité skleničky se
rozpouštěly v prudkých laserových blescích nemálo zvráceného podniku. Byla to jenom konejšivá hra barev, všechno ztrácelo tvar a čehokoliv se dotkla, to bylo její součástí. Své vlastní myšlenky bezstarostně pouštěla do éteru. Neměla tušení, jestli cokoliv z těch nepatrných záblesků mysli řekla nahlas.
Nezáleželo na tom. Jedinou dlouhou lajnou to nechala zmizet a svět se propadal do prázdna. Podívaná na náhlou destrukci, apokalypsu vlastního vesmíru ji zvláštním způsobem uklidňovala. Jako kdyby byla zavřená v krabičce od sirek a tou poslední, co tam zbývala, sama podpálila celou svou existenci. Nevěděla, kam ji ta krystalická látka vede, ale bezmezně jí důvěřovala. Nestíhala svůj vlastní tep, krev proudila tenoučkými žilami rychlostí panické ataky. Přesto, v tomhle chaosu, v zakrvácených rtech a tělem ve stavu beztíže nacházela zvláštní mír. Nezáleželo jí ani na tom, že ztrácela vlastní duši za milionem zdí a ani za milion světelných let k ní nenajde cestu zpět. Sladkobolné zapomnění.
Na poslední okamžik se ohlédla za světem předtím tak pevně určeným,
vytvarovaným hodnotami společnosti, očekáváním nejbližších, s vysokými věžemi nesplněných snů. Každý aspekt tohoto zdání dokonalosti a spořádanosti už neměl žádnou váhu. Všechno se ztratilo v duhovém nekonečnu. Dokud nespatřila jeho tvář. Jediné, co se nerozplynulo v přílivu extáze. Najednou zase cítila svoje tělo. Chladné dotyky na krku, ostré bodnutí u srdce.. jenom díky pohledu do těch neobyčejně chladných očích. Jeho led jí sebral dech, krev přestala proudit rychlostí vesmíru a veškerý mír umrzl v hořké agónii.
"Lehni si vedle mě a přestaň brečet, kurva!"
Chladné sevření pod krkem sílilo. A ona toužila, aby se stalo natolik pevným k ukončení života. Už pomalu odcházela ze svého těla, po kouscích, s každou slzou se vytrácela a pozorovala celou scenérii jako film. Polorozpadlý
pokoj s chatrnou posteli. Dívala se na sebe. Na své zbytky ležící vedle něho.
Na bytost, kterou sama nepoznávala.
"Vidíš, že to jde. Miluju tě lásko, strašně moc."
Kéž by jeho polibek byl smrtící.
Probuzení bylo stejně nemilosrdné jako noční můra. Zora zůstala uvězněná
spánkovou paralýzou. V krku cítila hořkou pachuť stékajících vzpomínek, srdce dunělo každou buňkou jejího těla. Snažila se rozlepit šokem spoutaná víčka.
Když ji paralýza pustila, nebylo to o moc lepší.
Zjistila, že není u sebe doma. Nevyděsila se, tohle místo důvěrně znala. Šedě pomalované zdi, sbírka elektrických kytar a prokletí básníci hezky za sebou seřazeni v obrovské knihovně. Podívala se pod peřinu.
Aspoň, že byla oblečená.
Navzdory tomu, že si skoro nic nepamatovala, necítila uvnitř sebe žádné ostny studu. Jako kdyby byla pro jednu noc bez režie absolutně nevinná.
Z kabelky si vytáhla cigarety a v kuchyni u otevřeného okna našla svého
hostitele.
Chvíli jenom tiše pozorovala jeho obsidiánové kudrnaté vlasy vlnící
se na všechny strany. Vypadaly jako temná svatozář a on jako padlý anděl s
věčným břemenem, které si v největším zoufalství nechal vytetovat na záda Nikdy nechápala, proč chtěl, aby jeho páteří procházel meč, ač jen vytetovaný.
"Neboj se, nespali jsme spolu." usmál se.
Nejspíš její zkoumavý pohled vnímal celou dobu.
"Já vím."
Zapálila si cigaretu. První potah byl odporný, stejně jako nevyslovená myšlenka - co se předchozí noc vlastně stalo? Neměla odvahu se zeptat. Nechtěla znát odpověď. Stačila jenom ta hořká pachuť v krku.
"Nesmažilas, jestli seš nervní kvůli tomuhle." řekl, jako kdyby nic.
Byla zvyklá na to, že jí občas dokázal číst myšlenky. To se u lidí, co jsou si
až nezvykle podobní, stává, "ale jestli seš nesvá z toho, že na sobě nemám
tričko, tak se klidně obleču."
Jemně ho praštila pěstí do svalnatého ramene a sedla si za ním do okna.
"Kreténe."
Na vteřinu se dokázala nadechnout bez té obrovské tíhy na srdci. Aspoň, že si nic nedala.
Další potah z cigarety už nebyl zcela beztíže. Pořád viděla před
očima celou scenérii ze snu.. Ani při naprostém vědomí, nebo, pokud se kocovině tak dá říkat, na to nedokázala přestat myslet. Na něj. A na osobnost, kterou jednou pro vždy umlčel.
"Co je, kotě?" hostitel ji vyrušil z nebezpečných myšlenek.
Zhluboka se nadechla.
"Neboj Same, jen suchá recidiva." ruce se jí stále třásly a krevní
oběh kontrolovalo zdání drogového omámení.
"Suchá recidiva a bejvalej do toho, co?" automaticky jí podal další
cigaretu. Zořiny ruce byly natolik rozklepané, že si stěží zapálila.
"Co to meleš?"
Samuel se jenom smutně usmál. Schoval neposedný pramen Zořiných
kakaových vlasů. Konečně jí viděl do očí. Díval se na svůj vlastní odraz v
kaštanových hlubinách, dokud nervózně nezamrkala.
"Včeras mi něco řekla. Dost věcí. Dost hodně děsivejch věcí. Byla to
pravda?"
Nemusel čekat na odpověď. Znovu se zadíval do Zořiných očích. Jediné místo, kde svou bolest nedokázala ani v nejmenších skrýt. Topil se. Ve strachu, v nekončící agónii.
Volala o pomoc.
Chvíli mlčeli, zahaleni v cigaretovém dýmu a troškou vína z předchozí noci,
mezitím co několik metrů pod nimi existoval svět a život v něm běžel bez
přestání dál. Lidé spěchali do práce, školáci se pomalu scházeli u ranní kávy.
Vůbec nic se nezměnilo. Všechno zůstalo až děsivě stejné. Až na to, co se dělo uvnitř, za oponou. Něco umíralo.
"Nahlaš to na fízly, prosím." zašeptal Samuel.
Chvíli váhal, než Zoru pohladil po vlasech. Bál se, že ucukne. Strašně se bál, že vyskočí z okna, ve kterém seděli. Místo toho se zhluboka nadechla.
"Už je to dávno."
"Měsíc je podle tebe dávno?" nevydržel to. Zvýšil tón svého hlasu a
jeho ruce samovolně gestikulovaly ve vzduchu.
"Ty z toho budeš mít následky do konce života, kurva!"
V koutku Zořina oka se začal hromadit slzný prach. Nechtěla vybouchnout. Nesmí se rozbrečet.
"Na mně až tolik nezáleží."
"Proč si vlastně zdrhla za mnou? Proč jsi mi to řekla?"
"Nevím.. Byla jsem vožralá. Vždyť mě znáš, víš, že si nikdy nic nepamatuju. A myslela jsem si, že ty jako jedinej to nebudeš řešit. Že se ke mně budeš chovat jako dřív, jako k tý hloupý nanynce, co si vždycky vybere
špatnýho kluka."
Její slova byla odjakživa úderná. Sam poprvé netušil, co odpovědět. Toužil ji
obejmout, schovat před tím odporným světem, před rukama dalších vyšinutých násilníků.
Neudělal to.
"Nejradši bych se svlíkla z vlastní kůže" zašeptala Zora naprosto
zlomeným hlasem, "jako kdybych pořád na svým těle cítila jeho ruce. Na
cokoliv pomyslím, je tam. Zničí každou zkurvenou chvíli štěstí. On sám, ve
skutečným světě, na mě už určitě zapomněl. Na tu hloupou fetku, co mu dovolila všechno. I na to, jak to bylo po začátku krásný."
Zahodila z okna cigaretu. Nedokázala se Samuelovi podívat do očí.
"Netuším, co jsem ti včera všechno řekla. Ale zapomeň na to, prostě to
nech bejt, jako já. Ostatní si myslí, že jsem jenom blbá kráva prožívající
drsnej rozchod. Tak ať to tak zůstane."
S očima sklopenýma k zemi seskočila zpět do kuchyně. Stále příliš nepociťovala gravitaci. Cit v nohách byl naštěstí dostatečně silný, aby se nesesypala na zem.
Aspoň pár vteřin.
Dřív tenhle pocit milovala. Cítila se lehčí než vzduch, jako duch, kterého se
nikdo nemůže dotknout, přítomnost, co pozoruje všechny okolo sebe a sama zůstává neviditelná. Teď to bylo jiné. Tohle nezpůsobila žádná lajna ani antidepresiva. Tohle zavinila naprostá slabost. A slabost není pro okolí
neviditelná. ON slabost nenáviděl.
Na kůži ucítila letmé polibky rozvířeného vzduchu. Jako kdyby se jí molekuly kyslíku pokusily samy chytit. Nevnímala dobu svého pádu. Jen zavřela oči a na víčkách si promítala nekonečno plné hvězd, do kterého se toužila zabořit jednou pro vždy.
Chtěla se nechat pohltit černou dírou. Možná proto, aby zjistila, co
se v ní ve skutečnosti skrývá. A možná se toužila nadobro ztratit.
Neuvědomovala si, že dopadne na zem v bytě člověka, co pro ni ještě donedávna představoval souhrn všech špatných vlastností.
Nepočítala s tím, že by se ji Samuel pokusil chytit. Ani jeho by to normálně
nenapadlo. Netušil, co se změnilo. Chtěl ji zachránit. Když ne před světem, tak aspoň před naraženou páteří. Přistála v jeho náruči.
"Jak romantický." zašeptala, než zcela ztratila vědomí.
Svět znovu ztrácel tvar. Zora měla pocit, že se ocitla uvnitř duhového
opálu. Podívala se na své paže. Zbyly z nich pouhé obrysy. Obrysy vpíjející se
do konejšivých barev protékajících všude okolo. Proplouvala harmonickým
nekonečnem bez loďky, bez pádla a bez jakéhokoliv cíle. Vnímala, jak se její
okolí vstřebává do každého póru těla. Klid prostupoval až k duši. K duši,
kterou si myslela, že už dávno ztratila.
Ve chvíli, kdy si připadala úplná, se duhové nekonečno začalo bortit. Barvy se
staly hmotnými. Zoru zcela pohltil jejich příliv. Najednou už nebyla pouhým
obrysem, ale topící se lidskou bytostí. Chvíli měla chuť bojovat. Napínala
všechny svaly, snažila se vyplavat nad hladinu. Navzdory tomu, že
cítila obrovské množství husté kapaliny ve svých plicích, nevnímala ani jednu
část svého těla. Když se rozkřičela, pustila do svého nitra ještě víc dusivé
duhy.
Zůstalo pouze poslední řešení. Řešení, po kterém ve svém nitru toužila. Zhluboka se nadechla. Nikdy si nepředstavovala, že umře obklopená tak konejšivými barvami. Barvami, co působily tu nesnesitelnou bolest hlavy. Odstíny do sebe prudce narážely, jako kdyby bojovaly o to, který Zoře dá poslední polibek.
Už nemělo cenu bojovat. Byla to jenom bolest. Daň za věčný klid.
Najednou se Zora cítila znovu lehčí než vzduch. Duhové nekonečno se proměnilo v azurové moře a jeho proudy jí něžně líbaly víčka. Podvolila se. Zavřela oči.
Konejšila se myšlenkou, že ze světa spatřila na poslední chvíli to
nejkrásnější. To nejkrásnější, co jí přinášelo klid do rozpolcené
duše. Teď už na tom nezáleželo. Nemusela se znovu dávat dohromady, nemusela hledat cestu ven.. nemusela vůbec nic. Byla na cestě ke dnu oceánu. Ani nezamávala na rozloučenou. Zůstane zapomenutá.
Čas se zastavil. Samuel chytil Zoru pevně do náručí. Díval se do jejích kaštanových očí. Ztrácela se. Odešla na místo, kam ji nedokázal následovat. Nejspíš to byly jenom vteřiny. Nestihl se vzpamatovat. Nenapadlo ho zavolat záchranku, nenapadlo ho vůbec nic. Jen omámeně zíral na její tvář. Nikdy dřív si nevšiml, že má tolik jizev. Včetně jemné bouličky na nose.
"Zmrd zasranej." pomyslel si.
Když Zora otevřela oči, musel se sám pro sebe zasmát.
"Jaká jiná myšlenka by ji přivolala zpátky."
Zora rozhodně neměla v úmyslu se probrat. Probuzení, začátek dne, opouštění jediného bezpečného přístavu, který jí zůstal.. kdo by se chtěl vracet do světa se všemi těmi odpornými vzpomínkami. Kdo by se chtěl vracet do světa, kde sám sebe tak hluboce nenávidí.
Nechtěla už s nikým mluvit. Ze Samuelova pohledu vůbec poprvé za celých šest let, co ho zná, cítila lítost. Lítost. Ten důvod, proč to nikomu neřekla. Je známkou slabosti. A její slabost z NĚJ udělala monstrum. Monstrum, co jednou pro vždy sežralo člověka, se kterým někde v hloubi duše chtěla zůstat. Znovu se ztrácela tam, kam ji nikdo nedokázal následovat.
"Jsi v pohodě?"
Tón Samuelova hlasu byl nezvykle jemný. Jako kdyby se bál, že Zoru jediným slovem zlomí jednou pro vždy.
Rychle se sebrala. Svět se stále točil a před očima měla hvězdičky. Přesto se
zvedla.
"Jo, jsem. Měla bych jít."
Zmizela do ložnice. Ve spěchu se oblékala. Jako kdyby každá vteřina byla
rozhodující. Jako kdyby ukazovala dalšímu člověku cestu k tomu, jak jí
nenávratně ublížit. Sebrala svůj batoh a téměř utíkala ke vchodovým dveřím.
"Necháš si to?"
Ohlédla se na Samuela a smutně se usmála.
"Vypadám snad na to, že jsem připravená být máma?"
S těmito slovy zavřela dveře.
Samuel zůstal tupě zírat. Nechápal to. Držela v sobě tolik bolesti, skrývala
tolik šrámů. Do téhle chvíle Zoru viděl jako tu šestnáctiletou praštěnou holku,
které před šesti lety kupoval pivo.
Zamířil zpět do postele. Chtěl se vyhnout odporné kocovině, co přišla s
probuzením..a přál si utéct před tím vším, co mu Zora řekla. Než spatřil tu
věc.
Pevné desky, uvnitř řada skic úplňkového měsíce.. a slova. Spousta slov. A na každé stránce v rohu napsané jméno.
Neměl by to číst.
Neodolal.