Nevyřčeno II. – Narcisovi

V první chvíli, kdy si Samuel všiml těch pevných desek pokreslených měsíčními fázemi, věděl, že dělá obrovskou chybu. Iluze lidé většinou neztrácejí dobrovolně, život jim je vezme ne zrovna šetrnou cestou, především pokud se jedná o obrázek člověka vykreslený jenom podle toho, co doposud spatřili. Za oponu nikdo nenahlíží svévolně. I přes to si Samuel nedokázal pomoct, otevřel onen sešit a dostal se do pozadí celé té šarády. Šarády, co mu Zora prozradila jen v pouhých zlomcích. Byl lapen, bez možnosti útěku již když přečetl pouhý nadpis.

Narcisovi

Sama ani netuším, jak tě mám oslovovat. Jednou jsi mi řekl, že na mně obdivuješ schopnost rozdělovat lidskou bytost na dvě poloviny, jing jang. Den a noc, muže a ženu, temnotu a světlo od sebe však nelze oddělit úplně. To už díky tobě vím.
Nevím, proč tohle píšu. Asi se chci rozloučit. Rozloučit se s osobou, co dost možná nikdy ani neexistovala. A zároveň si přeju navždy pohřbít všechny vzpomínky. Především ty, ve kterých se zjevuješ jako narcistický psychopat ve své plné kráse.
Od první chvíle, co jsem spatřila tvé absolutně ledové oči, tak ledové, že jsem se o jejich křišťálové ostří pořezala, bylo nemožné přehlídnout tu krutost. Jenže já, v náručí polibku tak chladného, až se mi zdál smrtící, ucítila někde hluboko silný oheň. A kde je oheň, tam je teplo. A kde je teplo, tam je láska. Aspoň tohle jsem si nejdřív myslela.
Přiznávám se, nejsem žádná nevinná oběť. Tvá nedostupnost ve mně probudila touhu dostat se ti pod kůži, zmocnit se krevního oběhu a rozpumpovat na první zdání trvale zamrzlý nektar uvnitř žil. Zahrávala jsem si. Nikdo mě nenutil zůstat, jen má hloupá touha „zkrotit ďábla“.
Možná se mi to na chvíli povedlo. Nejspíš to byla jediná upřímná chvilka za celý ten rok, co jsme spolu hráli šachovou partii o mou duši.
Díval ses na mě dětskýma očima. Nevinnýma očima, ve kterých neexistovala žádná smrtící rampouchová ostří. Zároveň v nich nebyl chtíč, chtíč, jenž jsem sama úmyslně vyvolávala, aby dosáhl svého krutého vrcholu. Tehdy jsme se spolu poprvé milovali. Poprvé a nejspíš i naposledy. V sexu s tebou jsem málokdy nacházela něhu. Než přišel TEN den, vždycky jsi mě šukal jenom zezadu. Asi aby sis mohl představit kteroukoliv svou stvůrnou touhu.
Tenkrát jsi byl něžný. Díval ses mi do očí s neskrývanou rozkoší, nikoliv chtíčem. Poprvé jsem v tobě viděla jemnost a zranitelnost. Jako kdybych to nebyla já, kdo odevzdává svou duši na ďáblův oltář. V ten okamžik polevila má ostražitost, stačilo „pouhé“ Miluju tě a místo toho, abych já se zmocnila tvého krevního oběhu, dostal ses ty do toho mého. Od té doby jsem ti už ale nikdy žádná sladká slova nevěřila. Fráze „vezmeš si mě, budeme spolu mít dítě, chci s tebou zůstat napořád“ mi možná na pár vteřin vykouzlily úsměv na tváři, ale krutost, kterou ses tím pokoušel zakrýt, jsem cítila. A bála se, kdy znovu udeří.
Možná jsem začala fetovat kvůli tomu, že jsem ti tvou lásku nevěřila. A paradoxně, když nám v žilách kolovalo mdma, přišel mi celý vztah skutečnější než za střízliva. Jediný dotyk rezonoval každou mou buňkou a slova najednou měla váhu. Ovšem, dokud extáze zcela nevyprchala. Potom láska neexistovala. Potom to byla pouhá parodie na vztah.
Drogy jsi na mně nejvíc nenáviděl. Ještě víc než to, že jsem se neoblékala do pytle od brambor a na xicht jsem si každé ráno namalovala obličej. Dodnes se ptám, proč jsi mě zkrátka nenechal zemřít. Na krutých dojezdech jsem měla od sebevraždy pouhý krůček. Nemusel jsi mi strkat prsty do krku ve chvíli, kdy jsem spolykala víc antidepresiv, stejně tak jsem mohla vyskočit z okna a ukončit svou mizernou existenci, kdybys mě nezastavil.
Je normální, že člověk zvlčí ve chvíli, kdy u druhého spatřuje doposud neobjevené rysy nebo stále opakující se motivy. Nevím, proč jsem považovala za naprosto přijatelné, abys mě za každou chybu trestal. Dokonce i za to, že jsem občas před sexem nezvlhla. Se slovy „suchá jak sahara, to fakt nemá cenu ty vole“ jsi mě odhodil. Rozbrečelo mě to. Asi tak, jako by to rozbrečelo každou zamilovanou krávu. Cítila jsem se provinile za každou nedokonalost.
Když jsem viděla ostatní páry, tak bezstarostné, s prsty propletenými jako kdyby břečťanovými úponky, tváře dívek, na nichž tváří zářilo ryzí štěstí, cítila jsem neuvěřitelnou bolest. Schovávala jsem se do vytahaného oblečení a ve sprše jsem prsty cestovala místo po tvých zádech po svých modřinách. Na mé tváři dost pravděpodobně byla vidět jen absolutní únava. A najeté zorničky z drog.
Nenáviděla jsem se za to, jaká jsem byla po tvém boku. Nikdy jsi mě skutečně nepoznal. Vytvořil sis ze mě černou díru, do které jsi uvrhl všechny své nezkrotné emoce, nejzvrácenější touhy a nejsobečtější pohnutky. Možná proto jsi mě nenechal vyskočit z okna. Ztratil bys jediného člověka, před kterým jsi mohl být stvůra v celé své kráse. Ztratil bys poslušnou děvku.
„Přestaň brečet kurva a lehni si vedle mě, budu počítat jen do tří.“
Normální člověk by utekl. Normální člověk by zavolal policii. Normální člověk by se bránil. Já ne. Lehla jsem si vedle tebe, ve spáncích mi tepala ozvěna tvé facky.
„Tak jsi šikovná, miluju tě.“
Možná právě díky tomu už pro mě slova nemají žádnou váhu.
I tak jsem si pořád myslela, že je uvnitř tebe dobro. Asi jako každá „týraná“ žena. Chtěla jsem tě zachránit před sebou samým, ač jsem si nedokázala představit po tom všem, že bych žila po tvém boku. A že bych s tebou měla dítě.
Z jednoho večera si pamatuju jenom útržky. Tvou ostrou pěst. Krev, spoustu krve, pláč a neznámého člověka, který mě zvedl ze země. Když jsem tě pak našla před svým barákem naprosto vyděšeného.. myslela jsem si, že znovu vidím tu nevinnost. A tu lásku, se kterou ses na mě v ten jeden dávný okamžik díval. Je pravda, že jsem byla opilá, přes alkohol a natékající víčko jsem rozhodně neviděla jasně. Objala jsem tě. Naprosto zakrvácená jsem tě políbila.. Když jsem se vedle tebe ráno probudila, v žilách mi koloval naprostý strach. Jako kdybych byla uvězněna ve spánkové paralýze s nadějí, že to všechno byl pouhý sen. Přesto jsem sesbírala všechnu sílu, políbila tě a slíbila pomoc. Dokonce jsem obvolala všechny psychology, co znám.
Možná, kdybys tu šanci využil, nedopadlo by to všechno takhle.

.. nedokázala jsem si představit, že bych s tebou měla dítě. Najednou, když jsi pryč, schoulený u nové oběti, uvnitř mě roste cosi tvého. Nevím, jestli to nazývat plodem, zárodkem, miminkem.. mým miminkem. A i přes to už tě nikdy v životě nechci potkat.
Nikdy nepochopím, co nás nutí milovat natolik, že druhému darujeme absolutně všechno a staneme se pouhým stínem sebe samých, přízrakem, kterého odděluje od smrti pouhé rozhodnutí tyrana. I kdybych ti tohle všechno řekla do očí, i kdybych tenhle dopis odeslala, neudělalo by to s tebou vůbec nic.
„To jsem neudělal a pokud jsem to udělal, nebylo to tak zlý a pokud to bylo tak zlý, tak sis to zasloužila.“
Nejspíš bych dostala takovou reakci. Proto ti tohle nikdy neodešlu. Mezi námi je možná spousta nevyřčeného, nikdy se nedozvím, co z toho všeho chaosu bylo skutečné. Připadám si jak Jonathan Davis, jako kdybych křičela do mikrofonu a má slova ovlivnila veškeré obecenstvo, jenom ne toho konkrétního člověka. Jenom ne tebe.
Potřebuju nějaké zakončení. Všechny tyhle vzpomínky, myšlenky a nekonečné zoufalství schovám ve své hlavě do krabičky od sirek. Tu krabičku zapálím. Možná to bude hořet dlouho, tak ať. Popel popelu, prach prachu.
Pokud tenhle život není jediný, který si tady musíme protrpět, zda duši opravdu náleží nesmrtelnost, nechci tě v žádné následujícím životě (ani v tomto) potkat. Raději zůstanu bez odpovědí, než abych sama sebe znovu viděla jako tu chudinku umírající po tvém boku.
Ty jizvy, na těle i na duši, už navždy budou krvácet. To je kromě toho.. plodu to jediné, co mi po tobě zůstalo.

A odpuštění? Odpuštění přijde. Nikoliv kvůli tobě. Ale vztek žere duše stejně jako vy narcističtí kanibalové.

Z.