Nevyřčeno III. – Jak můžeš dejchat, když on pořád žije?

Samuel věděl, že v okamžik, kdy překročí veškeré hranice důvěry, rozdupne led se Zořiným odrazem a dostane se do hlubin jejích nejtemnějších zranění, nepodívá se na ni už nikdy stejnýma očima. Očima lovce. Očima přítele. Očima ignoranta.
Nedokázal nikoho litovat. Aspoň si to doposud myslel.
Zora pro něj téměř nic neznamenala. Připomínala kometu, která se mu do života vracela jen za řadu světelných let, možná na chvíli byl okouzlen její září a přál si, aby zůstala při nejmenším o pár vteřin déle, než by se vytratil třpyt její nedostupnosti. Nečekal, že pouhý dopis adresovaný člověku, kterého nikdy nepoznal, v něm zanechá stopy tak hluboké, že na chvíli zatoužil po tom pustit melodii posledních pěti let života pozpátku, zastavit v okamžik, kdy se Zora objevila a ten potom přehrávat pořád dokola, jako v zaseknuté hrací skříňce. Pak by nikdy nepoznala to monstrum jen stěží připomínající muže.
Co by kdyby.. Cesta zpět nevede a neustále se opakující melodie by mu stejně po čase lezla na nervy tak silně, že by se zlomily. A sám by se stal monstrem.

V pozdních hodinách ranních, kdy se den setkával s nocí v krátkém polibku, mával Zořiným dopisem nad zapalovačem. Mohl by tvrdit, že nic takového nikdy nenašel, zahladit stopy po vytržené stránce deníku a dál se s ní utápět v alkoholovém opojení jako tomu bylo doposud. Nikdy předtím neslyšel své svědomí, ani jeho šeptání. Považoval sám sebe za Doriana Graye s duší skrytou v obrazu, který si před pár lety nechal namalovat. Možná kvůli tomu nechápal důvod, proč dopis nedokázal zapálit. Ani to, proč ho nechtěl vrátit autorce.

V pozdních hodinách ranních, kdy den krutě znásilňoval noc, Samuel vzpomínal na všechny ty odpornosti, co kdy Zoře řekl. Na teorie o ženách, co mužům pouze slouží, o múzách, které zůstávají prázdnými nádobami pro hněv a sperma. Tehdy mu bylo devatenáct a svět viděl rudě. Neuvědomoval si, že takové zvrácenosti existují, ani to, že by se sám mohl pompézní zrůdností stát.
Zora ho slyšela všechny ty odpornosti říkat..možná už tehdy přijala svůj osud.

Nebyl to on, kdo jí tohle udělal. Nebyl to on, kdo si podmanil její tělo a s první ránou zabil natolik vlídné srdce. Ale cítil vinu. Silnou vinu. Ač se nic z toho netýkalo jeho života. Možná jen to, že někomu mohl tak silně ublížit.
Nikdy nebyl příznivcem sebepoškozování. Ovšem za tu řádku nocí, co strávil s dopisem zavřený ve svém pokoji, nastřádal spoustu drobných znamínek, popálenin od cigaret, od každé, kterou vykouřil. Jako kdyby symbolizovaly křivá slova, kterých se dopustil vůči ženám.

A ta jedna noc byla jiná, než ty předchozí. Předloktí tiše hnisalo bolestí, mysl umírala nedostatkem serotoninu. A duše hladověla touhou se vykoupit. Nevypadal dobře..polobotky si nenaleštil, černé kudrny nezkrotil, ani knoflíky tmavě modré košile nedopnul. Nezáleželo na tom.

Nečekal, že Zora v půl páté otevře dveře. Představoval si, jaké by to bylo, podívat se na ní po tom, co četl. Viděl by ty jizvy? Viděl by tu bolest, nebo by to byla stále stejná dívka?

Otevřela.

Neviděl jizvy. Neviděl bolest. A když ho objala, cítil její pochopení.
„Četls to, co?“ zašeptala mu do vlasů. Nečekala na odpověď. „Nemá to s tebou nic společnýho.. tys mi nikdy takhle neublížil. Víš to?“
Představoval si to úplně jinak.. V jeho myšlenkách objímal on ji. On uklidňoval ji. Ne tohle.
„Jak vůbec můžeš žít, když taková stvůra pořád dejchá?“
..když dýchá taková stvůra, co se ode mě tolik neliší. Pomyslel si.
„Těžko. Občas si myslím, že dosáhnu klidu, až on umře.“
V jejím hlase nevnímal nenávist. Ani bolest. Jako kdyby s tím vším byla smířená.
„Víš něco o tom, jak teď žije?“
Nechtěl tu otázku vyslovit.
„S novou holkou, ve stejným bytě, se stejnými sliby.. Ale jestli jí dělá to samý, to já nevím. Ani vědět nechci.“
Samuel se sesbíral ze Zořiny náruče. Měl pocit, jako kdyby jeho tělem projel blesk a zapálil všechny skryté vajgly vzteku. Ty začaly silně doutnat.
„Jak můžeš bejt tak v klidu, když on je v pohodě a tys dopadla takhle?“
Usmála se.
„Jak takhle? Konečně jsem volná. Konečně nemusím mít strach z čehokoliv, co řeknu. Konečně se nemusím tak silně ovládat. Konečně se můžu hezky obléct, aniž by mě kdokoliv nazval děvkou.“
„Ale nejspíš nikdy nebudeš milovat.. a nebudeš mít děti. Vždycky sis je přála.“
„.. aspoň vím, že už se mi nikdy nestane nic takovýho.“
Na okamžik zatoužil rozdmýchat aspoň nepatrnou jiskřičku v jejím srdci. Políbit ji na rty, kterými se usmívala, zavřít jí ústy víčka, aby neviděl ty smutné oči. Odtáhla se dřív, než stihl cokoliv z toho uskutečnit.
„O temný princátka už nestojím, promiň.“
„A Až nebudu temnej princ?“
Než se schovala za zavírající se dveře, stihl získat odpověď. V jediném pohledu, kde se usmívaly i její oči.