Neznámému

Má budoucí lásko,

Je patetické, že ti píšu dopis. Myslím si, že jsem tě ještě ani nepotkala. Jak moc zoufalé je psát dopis někomu, koho dost možná ještě ani neznám? Jak moc zoufalé je psát dopis a představovat si, komu by mohl mít adresovaný? Představovat si, jak vypadáš, jak zní tvůj hlas, spojovat si tě s již známými tvářemi, jež s láskou dost možná ani nesouvisí? Ale jsi mou budoucí láskou, měl bys vědět, že jsem někdy natolik patetická. Nebo.. osamělá.

Přemýšlím nad všemi vztahy, kterými jsem si prošla. Ale žádný z nich se nikdy nedostal tak daleko, aby mě ten druhý skutečně poznal. A abych já poznala jeho. Chtěla bych ti sepsat seznam věcí, které o mně nejspíš ani nikdo netuší. Věci, jež může vědět pouze člověk, který mě pozoruje zamilovanýma očima. A nemyslím si, že mě tak někdo živý někdy pozoroval. Dívám se tak na sebe sama. A strašně toužím po tom, aby to zahlédla další bytost.

Toužím po tom, abys věděl, že se rozbrečím skoro pokaždé, když slyším tóny piana či houslí. Jako kdyby je moje duše slyšela kdysi dávno, před tímto životem, před tímto světem. Jako kdybych se dotýkala své skutečné podstaty, své ryzí podoby bez všech těch cigaret, expresivních výrazů a masky lamačky srdcí. V tu chvíli se rozpadám na malé střípky, které vzápětí srůstají zpět k sobě. Takhle si myslím, že se budu cítit s tebou. Tvá přítomnost mě absolutně odzbrojí a zároveň mi dá sílu. Nebudu kolem sebe mít žádné zdi. Budu se moci zcela rozpustit, rozbouřit, stát se skupenstvím, jež prostoupí do tvé podstaty a bude tvou součástí. Bude pod tvou kůží. A přeju si, aby ses tak dokázal cítit i ty se mnou.

Ani nevím, jaký jsi. Kdo jsi. Maluju si již roky obraz svého ideálu, ale pokaždé jej před sebou samou nenápadně otočím ve chvíli, kdy se objeví osoba, která mi dává i hloupé minimum pozornosti. Nebo, doteď jsem to tak dělala. Měním se. Hojím se. Přestávám být škodlivá pro sebe samou. Stávám se někým, kdo by tě konečně mohl být hoden. Někým, kdo si zaslouží všechno, co si vysnil.

Jen jsem osamělá, víš. Nikdo si nevzpomene na název písničky, která prostupuje celou mou duší. Nikdo mě doopravdy neslyší. Nevnímá. Nikdy jsem nechtěla být temnou čarodějkou s minulostí pohnutější než dekadentní romány. Přála jsem si být vílou. Živit se pouze ranní rosou, být lehčí, než vzduch.. abych mohla zůstat ve tvém objetí o trochu déle. Tak dlouho o tobě sním. Možná celý život.

Myslím si, že ty budeš ten, co se se mnou bude dívat na hvězdy a uslyší příběhy dalekých galaxií stejně hlasitě, jako já. Nebo je neuslyšíš, budeš se smát tomu, že jsi hluchý a necháš mě, abych ti je vyprávěla. Budeš mě se skrytým úšklebkem skrývat před oblaky, když budu mít strach z jejich pádu na mou hlavu. Půjdeš se mnou na všechna ta místa, na která se stydím jít sama. Zatančíš si se mnou uprostřed deště na hřbitově, pojedeš se se mnou podívat na Island, abych zjistila, jestli v ledovcích žijí elfové. Má pošetilost tě nebude pohoršovat, ale fascinovat. Nikdy mi nedáš najevo, že nejsem normální.. že jsem nemocná.

Jak je možné, že mi chybí někdo, koho ještě ani neznám?

Budeš se smát i tomuhle dopisu, až si ho přečteš. Jak praštěná jsem, že adresuju dopis neznámému člověku. A možná tě právě tohle na mě okouzlí.

Už teď ti můžu slíbit jedno. Budu tě milovat celou svou duší. Mám v sobě tolik lásky a najednou nevím, kam s ní. Snažím se v ní sama koupat, věnovat ji lidem, kteří mi pomáhají. Svému pejskovi. Rodině. Ale pořád to nestačí. Přeju se v ní zabalit s tebou. Přeju si tě poznat. Vědět úplně všechno. Vidět svět tvýma očima. Porozumět ti.

A pro začátek znát tvé jméno.

Do té doby budu čekat. U každé tváře, co mě okouzlí, si budu říkat, jestli jsi to ty. Ale pevně věřím tomu, že až doopravdy přijdeš, poznám to. Možná se mě budeš bát. Každý se mě bojí. Ale spalující je pouze můj pohled. Ne moje duše.

Ale to nikdo nevidí.

Cítím se tak osamělá.

Jak mi může chybět někdo, koho ani neznám?