Pomíjivě věčná a věčně pomíjivá

Začátky nikdy nebyly tak silné jako konce, ale jedno mají společné. Odehrávají se za zavřenými víčky. Protože jenom tehdy začne zářit tma
a světlo se neroztříští v hlubinách černých děr. Usměju se. Milovnice dobrodružství se přece drží svých neškodných jistot zavřených v krabičce
od dávno vyhořelých sirek. Ale stále zůstávám bez kotvy. Probuzení je pokračování. Konce a začátky nikdy neopustí temný ráj zavřených víček.

.. To jsem já. Pochybná existence, která nedokáže odhodit vějíř svých tisíce tváří a přesto si přeje najít tu jedinou, tu, co skutečně zrcadlí krvácející duši. Věčná lhářka skrývající za hořkou ironií ostny upřímnosti. Zlomená dobrodružka plačící při každém fantasy, ať za knižní vazbou nebo utíkajícími obrázky kvůli přetrvávající touze zmizet do jiného světa.
Ta ztrácející režii během divokých nocí a zároveň ta, co se druhý den ráno probouzí do nevinnosti s jedinou viditelnou stopou předcházejících katastrof na rozedřených rtech. Svůdnice připoutaná břečťanovými želízky k jedné jediné pelesti, s pevně zarytými nehty do dlaní, snažící se utišit přílivy rozkoše, ne před světem, ale před duší, co musí navždy zůstat nedotčenou.

Jsem schopná milovat nebo nenávidět. Škála emocí mezi těmito dvěma protipóly se mi z neznámého důvodu obloukem vyhýbá. Obrátím kvůli vám svět vzhůru nohama, překonám celé galaxie a po řadu světelných let zůstanu věrná. V opačném případě vás budu jen tiše probodávat ve svých nejtemnějších myšlenkách, což se pravděpodobně nikdy nedozvíte.

Můžete tenhle můj úkryt brát jako volání o pomoc, možná v některých zoufalých výkřicích uslyšíte svůj vlastní hlas.

Nejspíš to bude hra na schovávanou. Slova poskytují nepřeberné množství úkrytů, miliardy utajených komnat a věží. Umožňují nám stát se čímkoliv. Zakletou princeznou, zlým drakem, nestárnoucím Dorianem Grayem.. je možné do nich vložit každý střípek své duše. Nakonec můžeme spatřit celé zrcadlo a podívat se do něj.

Máte odvahu to zkusit?