Popel popelu, prach prachu

Tělem mi rezonuje trýznivá ozvěna myšlenek. Odráží se ve spáncích a jako silný přívalový vítr mi bere dech. Kromě toho jsem pouhým pustým údolím, měsíční krajinou se světélkujícími krátery, jejichž záře pomalu vyprchává. Hledám uvnitř své duše trošku vílího prachu, abych mohla vzletět z propasti. Možná jsem tohle kouzlo již ztratila. Nejsem jako Petr Pan, zcela nedobrovolně jsem vkročila do světa dospělých a cítím se jako vetřelec. Vetřelec v tomto koloběhu nešťastných událostí, vetřelec ve svém vlastním těle.
Co se stane, až ozvěna zcela utichne? Navždy vyhasnu nebo povstanu jako fénix ze svého popela?
Jako kdybych se dostala do anafáze. Vnímám každý střípek bolesti, každičkou vzpomínku na prchavé štěstí, které po svém odeznění kousek po kousíčku rozkradlo mé černé srdce. Přála bych si zavolat o pomoc, ale ztratila jsem hlas. A nejspíš i samu sebe. Popel popelu, prach prachu. Znovuzrození nepřichází.

Možná se loučím s touto stránkou tímto posledním záchvěvem inspirace. Přes nedostatek víry stále doufám, že se mi dar psaní vrátí a vykoupím se jím ze své bolesti.