Schizofrenní

Zhluboka vdechovala vlhký podzimní vzduch. Připadala si jako na dně oceánu protkaného nitkami všech možných barev. Jako na dně oceánu, kde dokázala dýchat a neztrácela se v naprosté tmě. Podzimní noc uprostřed dubového háje slabě osvětlovaly vzdálené lampy společně se svíčkami, které na černé sametové dece připomínaly souhvězdí, stejně jako odlesky světla v jejích havraních vlasech.
„Elo Elo, víš o tom, že seš až moc velká romantička?“
„Chybí jen měsíc v úplňku a Beethovenova sonáta.“
            Podívala se do šedivých očí svého společníka. Usmíval se, ač jeho rty byly pevně semknuté ve vážné grimase.
„Nezapomeň na déšť. Ten by tomu dal úplně jinej rozměr.“
„Ty seš fakt kretén, Eriku.“
            Jemně vrazila pěstí do Erikova ramene. Kdyby přidala na síle, bolelo by to více ji, než oběť. Jeho tělo vytesal snad sám satan z andělského porcelánu. V prudkém kontrastu se mu podél bledého obličeje stáčely uhlově černé kudrny.
„A ty seš nádherná.“
            Tuhle vlastnost na něm Ela nenáviděla. Na cokoliv dokázal vymyslet naprosto dokonalou odpověď. Odpověď, která její tváře barvila do ruda.
„Zas jsem se trefil, co?“
            Tentokrát se nesmál jen očima. Ve tvářích se mu objevily roztomilé dolíčky.
„Sklapni.“

            „Jakou barvu by měla moje duše bez těla?“ zašeptala Ela do ticha vínových zdí polštáři vystlaného pokoje. Jen na prchavý okamžik skrze vějíř slz spatřila Erikovu siluetu. Siluetu, kterou vzápětí odfoukla Mazda v plné rychlosti. Křečovitě zavřela oči. Jako kdyby slyšela klakson sanitky ve svém pokoji.
 „Kdyby ses míň zajímala o barvu svojí duše a víc o svou budoucnost, ulevila bys nám oběma.“ jako kdyby slyšela jeho hlas podlomený cigaretovým chraplákem. Hlas, který už na ni nikdy nepromluví.
Na zaklepání dveří nebyla schopná zareagovat. Její tělo už jí dávno nepatřilo.
 „Vím, že s nikým nechceš mluvit, zlatíčko.“
            Ve dveřích se konejšivě usmívala Elina matka. Její zrzavé vlasy ve vínovém pokoji připomínaly ohnivé pochodně. A zvláštní postava vedle působila jako jeptiška, která měla místo pokrývky hlavy nekonečnou látku stříbrných vlasů.
 „Tohle je paní Svobodová. Pracuje v nemocnici. Mohla by ti pomoct, když to nedokážu já.“
„Já už žádný zajebaný prášky nechci.“ Ela se snažila zakřičet. Věta rázem ztratila na váze, když byla vyřčena naprosto podlomeným hlasem.
„Neboj se,“ promluvila Svobodová, „žádné prášky ti dávat nebudeme. Chci s tebou jenom mluvit.“
„A v čem mi to pomůže?“ zachraptěla. „Všechno bude úžasný, růžovoučký s jednorožcema, co budou prdět duhu, najednou se mi udělá líp, protože čas je medicína na všechno?“ čím víc mluvila, tím více se jí utahovala neviditelná smyčka kolem krku.
            Nemocniční jeptiška se ohlédla směrem k Elině matce. „Možná bude lepší, když nás tu chvilku necháte, paní Bečková.“
„Možná bude lepší, když mě necháte obě dvě.“
            Ela záchvaty paniky nenáviděla. Snažila se ovládnout ruce, které prudce vjely do dlouhých havraních vlasů. S každým škubnutím opouštěla duše tělo. Zůstal jen konejšivý příliv bolesti
a odliv slin tryskajících z prokousaných rtů. A rudý svět všude okolo.
            Paní Bečková se ke své dceři opatrně přiblížila. Zastavila roztřesené ruce ve vzduchu a beze strachu si k sobě Elu přivinula.
„To nic zlatíčko, to nic.“ šeptala klidným tónem.
„Tohle neděláte poprvé, co?“ Svobodová se mírně usmála.
„Věděla jsem to, už když se narodila. Jako kdybych držela malej a krásnej dynamit.“
            Pak už Ela neslyšela nic. Jenom klakson sanitky ve vínovém pokoji vystlaném polštáři. Než zavřela víčka, měla pocit, že jí do tváře padají Erikovi neposedné kudrny.

            Bylo to jako okno po divoké párty, kruté probuzení z panického záchvatu. Ela se přitiskla k jednomu ze svých huňatých polštářů vonících po jasmínu a pomalu otevřela oči do vínového nekonečna svého pokoje. Předpokládala, že nebude sama.
            Nemocniční jeptiška to nehodlala vzdát. Procházela se po pokoji, dotýkala se visících koberců s fialovo rudými mandalami, zkoumala fotografie a kresby rozvěšené na drobných světýlkách, s absolutním klidem si prohlížela dopisy rozházené po podlaze a nakonec bez ostychu začala hladit Elinino štěňátko.
 „Mohla by vás kousnout. Jakej pán, takovej pes.“ zašeptala Ela slabě.
„Takže už ses probrala.“ odpověděla nezúčastněně Svobodová a dál pokračovala v drbání pejska, „Vidíš? Nekouše. Ani ty nebudeš tak nebezpečná.“
„To byste se divila. Vypadáte jak jeptiška a ty si dáváme my, děti satana, k snídani nejradši.“
            Svobodová se jenom zlehka zasmála. Elina ironie zřejmě nepůsobila na všechny.
„Elo.. Já jsem ti sem nepřišla vyprávět o tom, jak bude všechno v pořádku a že tě čas vyléčí. Vím, že je to sračka.“
„No pozor, paní jeptiška mluví sprostě.“ Ela už nevydržela dál v klidu ležet. V tureckém sedu s rukama založenýma na prsou probodávala Svobodovou tím nejvražednějším pohledem.
„Docela by mě zajímalo, proč je Erik jen v tvých kresbách a nemáš tu ani jednu jeho fotku.“
            Ela zůstala zarytě mlčet. Uvolnila své paže, sklopila pohled a prsty začala hladit štěňátko.
„Dobře, zvolím jednodušší otázku,“ povzdechla si Svobodová, „proč jsi namalovala Erika
a sebe na hřbitově?“ s těmito slovy vložila Ele do dlaní kresbu. Kresbu, která spustila koloběh vzpomínek. Vzpomínek, jež uzamkla hluboko uvnitř sebe.
„Proč bych vám to měla říkat?“ oči však stále nezvedla od nadýchaných polštářů.
„Protože se na to nikdo jiný nezeptá. Nikdy. Ty nechceš, aby se lidé zajímali o to, čím sis prošla?“
„Stejně by to nikdo nepochopil.“
            Svobodová sundala kruhové brýle z vrásčitých víček, která si vzápětí promnula. Ela v ní na vteřinu viděla unavenou lidskou bytost.
„Děvče drahé, jsem už stará. Nejsem jako tvoji vrstevníci ani jako tvoje máma,“ hlas Svobodové byl náhle tlumenější, „viděla jsem za svůj život spoustu věcí. Jak na psychiatrii, tak mimo ni. Spousta z nich neměla žádné racionální vysvětlení. A přesto jsem je dokázala pochopit. Věci, které si ty nedokážeš ani představit.“
            Ela si ženu zkoumavě prohlížela. Kromě vrásek v jejích tváři napůl způsobených věkem, z druhé strany vyčerpáním, zabrousila k přísně sepnutým rukávům sněhobílé košile.
Na nedbalostí odhaleném zápěstí si všimla vytetovaného kříže s hadem, který se podél něj vinul jako smyčka kolem Elinina hrdla, když pomyslela na Erika.
„Co znamená ten kříž, co máte vytetovanej?“
„Dejme tomu, že obě víme, jaké to je někoho ztratit.“
            Ela sebrala ze země kresbu, kterou žena předtím třímala v ruce. Zadívala se na dokonale vystiženou Erikovu siluetu. Tentokrát neslyšela klaksony sanitky, v uších jí zašumělo podzimní listí.
„Chodívali jsme spolu na hřbitov číst mrtvým. Ani jeden z nás nevěděl proč. Asi jsme se tam cítili o dost líp než mezi živými. Byl tam absolutní klid. Někoho to děsí. Nás dva ani na vteřinu. Je krásný, že na hřbitov má zapovězenej vstup i vítr,“ lehce se usmála, „nikdy jsme tam nebyli za deště, ale vsadila bych se, že tam nespadne ani kapka.“
            Když to dořekla, letmý úsměv na rtech zamrznul. Před očima se jí přehrávala černobílá scéna. Jako kdyby otevřela dveře do své mysli.
„Eriku?“
            Hoch se jí podíval do tváře. Ze stále ostřejších rysů v obličeji a neustále se rozšiřujících ramen Ela tušila, že hochem dlouho nebude. Stával se z něj muž.
„Byli jsme tady vůbec někdy za deště?“
            Oba se rozhlédli po hřbitově. Seděli přímo v jeho prostředku na jedné z mála laviček, kterou neponičili rádoby odvážní vandalové.
„Neřekl bych.“
„A všiml sis toho, že i když všude kolem hřbitova řádí ledovej vichr, tady se nepohne ani lístek? Myslím, že by tu ani nepršelo.“
„To aby tě nic nerušilo při čtení Shakespeara hnijícím tělům.“ rozesmál se.
„Ty seš fakt idiot.“ Ela zrudla v tvářích.
„Tak dobře, příště sem půjdeme za deště. Vsázím na to, že tu bude kurva dost chcát.“
            Ela netušila, zda celou konverzaci řekla nahlas před Svobodovou. Černobílá hřbitovní scenérie zmizela a už zase byla ve svém pokoji. Bez něho. S nemocniční jeptiškou.
„Nepřijde mi na tom nic divného,“ odpověděla Svobodová, „já jsem v pětadvaceti letech zapalovala svíčky hrobů, které už nikdo nenavštěvoval.“
            Ela si oddechla. Pravděpodobně celou svou vzpomínku nevyřkla nahlas. Nervózně si sáhla do vlasů.
„Nemyslete si, že z nás budou teď kámošky.“
„Nechám tě tady samotnou.“ usmála se Svobodová nad dívčinou odpovědí, ač v očích byla patrná obrovská dávka lítosti.
            Ela jen tiše pozorovala, jak úhlavní nepřítel opouští místnost. Lehla si na záda mezi své oblíbené chundelaté polštáře a tupě zírala nad sebe. Snažila se neprohlížet si obrázky, které nad svou oázou klidu měla pověšené. Když se zhluboka nadechla, cítila chladný podzimní vzduch a Erikův výrazný parfém.

„A ptala jste se ji na to, proč toho Erika nemá na žádné fotce? Proč ho má jen na obrázkách?“
„Ela není připravená na to odpovědět. Ale někde uvnitř sebe to všechno ví.“
„Bude v pořádku? Je to přece jenom moje holčička. Jenom nechápu, proč si takhle strašně ubližuje sama od sebe, dobrovolně.“
„Paní Bečková, na světě existuje spousta věcí, kterým nikdy nebudeme rozumět. A vaše dcera má neuvěřitelný dar. Jednoho dne z ní bude výjimečná umělkyně. Věřím tomu, že ze všeho nakonec dokáže vytěžit to nejlepší. Bude bojovat, nebojte se.“
            Ela pozvolna otevírala lehkým spánkem slepená víčka. Hlasy v její hlavě tentokrát nebyly ozvěny vzpomínek ani snů. Pod dveřmi se svítilo. Nepochybovala o tom, mezi kým rozhovor probíhá. Slyšela matčin pláč.
„Ale jak jí to mám říct? Jak jí mám říct, že si to všechno vymyslela? Že žádnej Erik nikdy neexistoval? Že o něm nikdo z jejích spolužáků z vejšky neslyšel? Že ani policie neví o žádný autonehodě? Proč si ho vymyslela? A hlavně proč ho ve svý fantazii nechala umřít?“ šeptala paní Bečková skrze pláč.
            Jako kdyby uvnitř Ely praskla obrovská ledová kra. Jen krůpěje slz v něžném smutku stékaly po její tváři. Objímala se kolem ramen a skrze závoj pláče se dívala na všechny kresby. Na všechny, kde byl Erik. A na všechny fotografie. Na žádné z nich nebyl.
„Uklidněte se, paní Bečková. Lidé se s věcmi vyrovnávají různými způsoby. Možná ho nechala umřít proto, že už chce žít ve skutečném světě, se skutečnými lidmi.“
            Když Ela vzala za kliku, věděla, že nebude cesta zpět. Ale někde uvnitř sebe cítila, že to musí udělat.
„Jsem blázen, že jo?“ zašeptala v okamžiku, kdy otevřela, „Když mi chybí někdo, kdo nikdy neexistoval. Když miluju někoho, kdo nikdy neexistoval.“
            Ela se nekontrolovatelně zhroutila do matčina náručí. Už necítila podzimní vzduch ani Erikův výrazný parfém. A věděla, že už ho nikdy neucítí. Že Erika nikdy neuvidí. Ani neviděla. Pak skrze závoj slz neviděla už nic.

„Slečno Bečková, jak vás takový snímek napadl? O lásce mezi múzou v mužském provedení a spisovatelkou?“
            Eliny dlouhé vlasy s několika pramínky vybarvenými stářím do šedivé se leskly v záři reflektorů.  A v hlubokých očích se zjevila ozvěna dávné bolesti. Při pohledu na dav novinářů před červeným kobercem zamrkala.
„Myslím, že každá žena má svého Erika. Muže, po kterém touží, ale on nikdy skutečně neexistoval.“
„Čekala jste, že váš film bude mít takový úspěch?“
„Osamělých lidí je na světě spousta. A každý by si vedle sebe přál mít někoho, kdo by měl vždycky správnou odpověď.“ usmála se na odvážného novináře.
„Tohle se ale nikomu nemůže skutečně stát, že ne? Aby miloval někoho, kdo nikdy neexistoval?“
            Ela pokrčila rameny do záře reflektorů. Spoušť fotoaparátů zněla celým prostorem. Skutečná odpověď stejně nikoho nezajímala.

Věnováno vzpomínce na neobyčejného člověka.