Smyčka

Vlahé májové jitro svým ještě rozespalým dechem vlnilo stříbřitou organzou. Paprsky, které se skrz ní opatrně proplétaly, působily jako zlatavé nitě propojující tělo a duši. Čím blíže byly k Ladině spánkem přikrytému tělu, stávaly se hustšími. Připomínaly spletitou síť, pavučinu, po níž se místo pavouků toulaly zbytky snů. Ve chvíli, kdy Lada otevřela víčka, se zcela rozpustily. Ale ani bez nich nebyla sama. Milovala, když se probudila dřív než on a mohla poslouchat jeho dech. Milovala, když si mohla užít pár sladkých chvil, než se malá Isabela dostane ze spárů spánku.

Milovala, když se jí zdál tenhle sen.

Skutečná jitra tak krásná nebyla. Jedinými společníky, které ráno měla, byly rozpouštějící se pavučiny sladkých snů, prudká bolest hlavy a silná panická ataka od okamžiku, kdy otevřela víčka.

Když se to stalo poprvé, myslela si, že umírá. Jako kdyby z ní přízraky divoké noci pomalu vysávaly život. Tehdy ještě žila s matkou. Běžela za ní pro pomoc. Jenže jak někomu vysvětlit to, že jste na celou noc ztratili sami sebe a že to vážně není jenom obyčejná kocovina?

Nadechla se. Pokud se tomu dalo říkat nádech. Silná panika stále silně svírala její hrdlo, drásala každou žílu v těle a především se pevně zakousla do prudce tepajícího srdce. Lada se snažila všechny své instinkty ignorovat. Vzepřela se gravitaci absolutní beznaděje a zvedla se z postele. Tentokrát se aspoň probudila ve svém bytě a sama.
Pokračovala do koupelny. Potkala se tam s šaty, které na sobě měla předchozí noc. Byly rozervané, propálené a na bílé podšívce vyčnívala krvavá stopa. Nemělo cenu je prát. Rovnou je vyhodila do koše. Na pár vteřin zase nemohla najít svůj vlastní dech.

Buď silná. Zvládla jsi to tisíckrát. Zvládneš to i teď.

Nesnášela mantry, všechny teorie o síle afirmací a pozitivního myšlení. Jenže tohle byla zoufalá chvíle. A zoufalé chvíle si žádají ještě zoufalejší činy.

Ve skutečnosti se vlastně vůbec nic nestalo. Nic, co by se nestávalo obvykle. Pod proudem horké vody smývala špínu předešlé noci.
Cestovala po svém těle mýdlovou houbičkou. Na několika místech pocítila tupou bolest. Drobné odřeniny stále lehce krvácely. Ignorovala je. Vůbec nic neznamenaly.
Voda měla téměř stejné léčebné účinky jako spánek. Při každé sprše zavřela oči a ponořila se hluboko do své fantazie. Pravidelně se v prostoru mezi nebem a zemí setkávala s dívkou. S dívkou, která vypadala stejně jako ona. Rozcuchaná, v rozervaných šatech a s krásou skrytou pod nánosem cigaretového kouře. Své dvojče pevně objala. Měla pak pocit, jako kdyby měla dvě srdce – jedno rychlé, divoké, nespoutané a druhé absolutně klidné, nedotčené veškerou tou zvráceností, které se dopouštěla.
V onom meziprostoru druhé děvče pečlivě umyla, roztrhaný šat vyměnila za vzdušné tmavě modré šaty prošívané stříbřitou nití, cigaretový odér proměnila ve vůni čerstvě rozkvetlých šeříků. Jediné, co nedokázala změnit, byl hluboký smutek v jejích očích. Smutek, který spolu nesly společně.

Ještě pod proudem vody otevřela víčka. Možná v naději, že z nich tak vyžene všechny potlačované slzy. Možná jen ještě chvíli nechtěla vidět krutou realitu. Když se obalila do ručníku, věděla, že se nemůže schovávat věčně.

Dříve se zrcadlu po nocích bez absolutně žádné režie vyhýbala. Teď už ne. Trestala se pohledem na naprosto rozkousané rty, na krk posetý řadou brutálních cucfleků, na zápěstí olemované stopami krutého sevření člověka, na kterého si už téměř nevzpomínala. Nesnášela to. Toužila být nedotčenou mořskou pannou čekající na správného prince, kvůli kterému by se vzdala svých ploutví jednou pro vždy. Aspoň tedy ve chvíle, kdy svítilo slunce a ona jasně spatřovala nezkaženou polovinu své duše. Věděla, že až
přijde soumrak, bude stopy po výbuchu zvrácené vášně milovat.

S naučenou lehkostí skryla nános ostudy pod nevýrazný makeup. Jen pokleslé koutky a děs v očích prozrazoval, že se znovu utrhla ze řetězu. V doušcích černého čaje utopila poslední dozvuky alkoholu a drobným bílým práškem zahnala zlověstné hlasy úzkosti.

Dneska musím fungovat. Musím.

Dovolila si poslední vzlyk, než za sebou zavřela dveře.

„Jsi v pohodě?“
Lada se podívala do Benových medových očí.
„Jo, v poho.“
Ale znali se natolik dlouho, aby jejím lžím nevěřil.
„Pořád jsem nepochopil, proč to děláš.“
Vzápětí nastartoval motor. Nejlepší kamarád. Rytíř v novém citroenu.
Nebyla schopná na to odpovědět nikomu. Natož sama sobě.
„Přes den jsi něžná, zranitelná a chceš se vdávat.“
„Já vím, já vím.“
„A v noci, jako kdyby tě něco posedlo. Jak kdybys byla vlkodlak nebo zasranej upír..“
Téměř nikdy neplakala. Všechny mračna emocí vždycky dokázala zcela rozpustit. Ale žádná bolest nejde oddalovat věčně, když se skrytá hluboko uvnitř mění v bouři. V bouři, která zasáhne ji samotnou a nejspíš smete i všechny doposud schopné lásky k ní.
„Nemusíme na tu oslavu jezdit, jestli nechceš.“
Jako kdyby jí Ben dokázal číst myšlenky. Vytušil i odpověď. Dupl na plyn.

Při jízdě autem se cítila úžasně. Pokaždé stáhla okýnko, rukou mávala naproti prudkému větru. Nikdo neměl šanci ji v té rychlosti vidět. Existovala jenom ona a to zvláštně intenzivní proudění vzduchu. Schovaná v Benově autě se cítila nejblíže svému nejvytouženějšímu snu. Chyběly jen organzové záclony a Isabelka. Dcera, kterou mohla mít..a možná už nikdy nebude znovu moci.
Ben zastavil před honosným domem s neprůstřelným živým plotem.
„Vzpomínáš na to, jaká to byla barabizna? Tvoje ségra to fakt dobře opravila.“
Tentokrát se Lada neubránila vteřinovému úsměvu. Ben moc dobře věděl, co se jí pokaždé, když se setkává s rodinou, honí hlavou. Silná závist a ještě silnější vina. Chytil ji za ruku.
„Nejseš zklamání, ani pro mě, ani pro ně, jasný?“
Věděla, že jejímu mistrně falešnému úsměvu rozhodně neuvěří.

Měla pocit, že na ni veškeré osazenstvo zírá, což nutně neznamenalo, že to tak ve skutečnosti bylo. Naopak, Lada měla neobyčejný talent stát se naprosto neviditelnou.
„Jé, ahoj, jak se máš? Dobře, viď?“
Nechala se od své sestry políbit na tvář. Jako vždycky, odpověděla si na každou otázku sama.
Lada jen tiše proplula přílivem rukou a polibků. Určitě byly upřímné, jen ona nedokázala jejich lásku cítit. Nedokázala zkrátka cítit vůbec nic. Tedy, do chvíle, než přiběhla malá neteř.
„Tetooo!“ křičela malá Lea už zdálky.
V ten okamžik Ladiny ledy lehce povolili. Chytila děvčátko do náruče a zatočila s ní ve vzduchu. Prohlížela si závoj zlatavých vlasů třpytící se v poledním slunci. Jako kdyby zahlédla drobounká křidýlka, které má každá lidská bytost, dokud nepřijde o svou nevinnost.
Nevinnost, kterou si Lada zoufala přála získat zpátky. Když objímala Leu, cítila se nejblíže své lidskosti. Nejblíže k tomu, jaká by měla být neustále. Mateřská, mírná, bez špetky zvrácených her.
A mateřství jí bylo odepřeno. Stejně jako láska. Možná už navěky.
Naštěstí v přítomnosti Lei nedokázala plakat.
„Teto půjdeme namalovat sůůůena?“
„A ukážeš mi, co je sůůůen?“
Lea táhla Ladu od rodinné sešlosti ke svému „malému“ hřišťátku. Křídou nakreslila kruh s paprsky a drobnými nožkami.
„To je sůůen!“ začala se radovat.
Tentokrát byl úsměv na Ladině tváři skutečný. Zabořila se neteři do zlatavých vlasů a zhluboka se nadechla jejich vůně. Připomínala mořský vzduch a heřmánkové kvítí. Čím to je, že všechny malé holčičky voní jako víly?
Z Ladiných vlasů byl cítit možná tak cigaretový kouř, Armani a špetka šeříku. Špetka nevinnosti, co jí po divokých večírcích zůstala skrytá hluboko na dně duše.
Špetka, která z ní činila člověka.

Děti mají zvláštní schopnost vycítit, kdy jim dospělý uniká do světa, který ještě nestihly poznat. Lea bezprostředně kousla Ladu do nohy.
Bolest jí nikdy nevadila.
„Ty lumpe!“ na oko holčičku okřikla.
„Už si necháváš ubližovat i od dětí, Lado?“
..a upřímný úsměv zcela zamrzl. Věděla, že až se otočí, mamčina salva mravokárných keců bude pokračovat. Přesto se jí podívala do očí. Kéž by tam spatřila krutost, nenávist, opovržení. Viděla jenom propast starosti připomínající černou dírou. Jakmile se jednou nechá vtáhnout dovnitř, nikdy nenechá sebelítosti. Zamrkala.
„Jinak bych to přece nebyla já, maminko.“
„Ten sarkasmus si nech. Proč ses mi poslední dny neozývala?“
Maminka jí schovala neposedný pramen kakakových vlasů za ucho. Jako když byla malá. Když byla ještě nepopsanou stránkou papíru.
„V práci to je náročný. Jsme tam jen ve čtyřech a sotva mám nějakej volnej čas.“
„Zlatíčko, měla by ses koukat po jiném místě, vždyť ti to říkám pořád.“
„Jo, já vím.“
Lada moc dobře věděla, že po krátké odmlce přijde pokus o promluvu do duše. Ráda by pro mamku měla nějakou odpověď. Ráda by měla nějaké řešení. Tak ráda..
„Zase máš ty svoje problémy, viď?“
Místo odpovědi pevně semkla rty.
„Měla bys zase chodit k doktorce, možná by ti..“
„Řekla by mi, že mám hraniční poruchu, hlubokou depresi a nechávám si ubližovat, protože sama sebe nenávidím tak silně, že bych radši neexistovala?“
„Lado..“
„To si můžu říct i sama. Můžeš to pojmenovat jak chceš, na tom nezáleží. Klidně do mě narvi miliardu prášků, ale nikdy to nezmizí.“
„Kdybys chtěla, možná by to šlo.“
Zaryla své špičaté nehty hluboko do svých dlaní.
„Neboj mami. Jednoho dne to zmizí. Možná z toho vyrostu.“
Ušklíbla se možná jen pro to, že se snažila skrýt svůj vlastní strach. Co když to nikdy nezmizí?
Ben celou přestřelku pozoroval zpovzdálí. Lada nesnášela, když v jeho očích spatřila lítost. Nedokázala unést svou vlastní vinu. Vinu nad tím, co působila svým blízkým. Vinu nad tím, co působila sobě.
„Zkus to s Benem.. ví o tvojí nemoci, má tě i přes to rád. Třeba by tě to pak přešlo.“
„Třeba taky ne. A měla bych na svědomí další zkurvenej život kromě toho mýho.“
S každým slovem měla pocit, že se uvnitř bortí.
„Seš jediná, kdo vidí to, že nejsem v pořádku, víš to?“
„Jo. Proto ses totiž odstěhovala a našla sis práci, která ti bere veškerej volnej čas.“
Maminka má přece vždycky pravdu.

Lada na prostorné zahrádce pozorovala, jak se za rozkvetlými šeříky skrývá kotouč slunce. Rozdávala letmé odpovědi na otázky, na které bylo nepodstatné cokoliv říkat. Nikdy neovládala um společenské konverzace. Toužila se bavit o vesmíru, jeho nekonečnosti, jak by se v ní ztratila a jak by v nicotě nakonec na ničem nezáleželo. Dokázala se rozohnit nad rasistickými kecy o kulturách s vírou tak silnou, že se odmítají v cizím prostředí přizpůsobit, plakala během rozhovorů o měsíční krajině Islandu, smála se svému strachu z ledovců i přesvědčení, že v jejich nitru se skrývají elfové. O tomhle všem by se svedla bavit celé hodiny, ale kdo dospělý by to chtěl poslouchat?
A pod vlivem noci ztrácela schopnost jakýchkoliv slov.
„Pojedeme?“
Vylovil ji Ben z trýznivých myšlenek. Přikývla.
Loučení neměla ráda. Podání ruky, polibek na tvář.. a přesto se cítila neviditelná. Možná neviditelná nebyla. Možná jí to jen našeptávaly temné hlasy, které rády svíraly její duši ve smrtelném obětí a pouštěli z klece tu nejtemnější Ladinu část.
„Opatruj se, prosím.“
„Neboj, mami.“
„A dokážeš mi to slíbit?“
Nedokážu.

Když vyjeli vstříc domovu, krajiny se lehce dotýkaly červánkové rty. Odmalička v tom odstínu spatřovala cosi hříšného, jako kdyby se v oblacích miloval den s přicházející nocí. Možná proto se západem slunce nedokázala odolat svým nejtemnějším pohnutkám. Přece jenom, žádné zvíře nedokáže vzdorovat svým pudům věčně. Nevědomky si okusovala ret jako hladový vlk.
„Ty seš fakt vlkodlak.“ rozesmál se Ben.
„Nedělej si z toho prdel. Já za to fakt nemůžu. Je to silnější než já.“
Tentokrát se nedokázala brát tak vážně. Uchychtla se.
„Tak já na to dupnu, ať tady po mně ještě neskočíš.“
„Nezbylo by po tobě vůbec nic.“
„Sežrala bys mě a pak by sis nechala moje auto, viď?“
„Jo. A odjela bych někam do skal na čarodějnický sabat.“
Málokdy se upřímně smála. Ale s Benem to z nějakého důvodu šlo. Občas, když se na něj podívala, měla pocit, že by s ním dokázala všechno změnit. Že by dokázal uvěznit její bestiální část navěky, nebo při nejmenším ochočit. Že by zahnal všechny ty poruchy, kterými ji psychiatrička proklela. Jenže není žádné co by kdyby.
Když vypnul motor, noc se dostala k moci zcela. Mrkající světla lamp probouzela všechna stvoření temnot. Včetně Lady.
„Budeš na sebe opatrná, že jo?“
„Vždyť mě znáš.“
„No právě.“

Jedna její část se chtěla za odjíždějícím autem otočit. Ale ta druhá, dominantnější, přitahována právě panující nocí, zaplula do bytu. A poté zaplula do těsných černých šatu, ozdobila se řetízkem s přívěskem ve tvaru půlměsíce, rudou rtěnkou a vysokými podpatky. Jen na chvíli se na sebe podívala do zrcadla. Najednou jí prosvítající cucfleky či modřiny na zápěstí neděsily. Byly to stopy vášně. Stopy vášně, kterou v někom dokázala vzbudit jediným pohledem.
To byla její superschopnost.
Nebo možná prokletí.

Často ani netušila, jak se na taková místa dostávala. V barech měla pár přátel, pokaždé natrefila na někoho, kdo si do ní chtěl promítnout všechny své sny nebo vyplavit veškeré potlačované emoce. Byla tichou společnicí, múzou, která svedla okolí okouzlit pouze na jednu jedinou noc. Připomínala pouhý přízrak osobnosti a to se lidem se silnou touhou někoho vlastnit, využívat jako studnu pro svá trápení či mít u sebe módní doplněk, líbilo. Všichni znali její jméno, nic víc, nic míň. A to na tom milovala. To, že vlastně neexistovala.
Často ani netušila, jak se na taková místa dostávala. Na místa, kde celou délku stolu pokrývalo zrcadlo, skrze tlumenou elektro hudbu znělo praskání krystalů mdma, na kožených gaučích se rozpouštěla lidská ega v jeden společný orgasmus, aniž by docházelo k sexu jako takovému. Na místa, kde na jednu noc všichni zúčastnění zbořili své bariéry a sdíleli nejniternější pocity s cizími lidmi. Na místa, kde se ztrácela realita.
Lada obvykle zůstávala u kokainu. Dříve byla prudce přitahována drogou lásky, neboť hluboce trpěla jejím nedostatkem. Nedostatkem, za který si mohla jen a jen sama. Proto si zvolila svým způsobem uvolnění kokain. Ze zcela plachého uzlíčku nervů se stávala svůdná čarodějka se schopností ovládat lidi kolem sebe. Se schopností probouzet v nich ty nejzvrácenější choutky.
Možná proto ji nikdo nedokázal milovat.
Myšlenky na lásku zahnala jednou tlustou čárou kokainu. Věděla, že nebude natolik uvolněná jako zbytek hostů u prostřeného zrcadla, ale i drobné mravenčení v končetinách stačilo. Svědomí usnulo hlubokým spánkem a jed pulsující žilami probudil silnou touhu někoho získat. Nikoliv chtíč. Tělesného uspokojení z nevysvětlitelných důvodů nikdy nedosáhla. Nevadilo jí to.
„Nad čím přemýšlíš krásko?“
Dlouhé černé kudrny, pleť bílá jako porcelán a oči připomínající smaragdová ostří. Ještě k tomu sametový hlas. Lada nevěděla, jestli takového temného prince touží ovládnout nebo zda pro jednou chce být sama podmaněna.
„Možná jsem na tohle všechno stará.“
„Ty a stará?“
Bezostyšně Ladu sjel pohledem. Ač se snažil nepůsobit okouzleně, dokonalé křivky spolu s hlubokýma čokoládovýma očima ho nenechali chladným. Usmála se.
„Jmenuju se Dorian.“
„Oscara Wildea jsem hltala už ve třinácti.“
„Dobře. Jsem Alex.“
„V tom případě já jsem Nefertiti.“
Skutečná jména vždycky byla jenom na obtíž. Konverzace stejně nikdy netrvala příliš dlouho.
„Řekl bych, že spíš Kleopatra.“
Alexova dlaň pevně sevřela Ladino stehno. Zaryl do ní nehty tak pevně, že za sebou zanechal cestičku podobnou ostří nože. Nevydala ani hlásku.
„Dáš si se mnou něco, co tě odvede zpátky do starověkýho Egypta, Kleopatro?“
Měla pocit, že zahlédla scarabea zalézajícího do Alexových očí. Možná byla jenom moc sjetá. A chtěla víc.

„Seš jak upír, jakmile nastane noc, víš to?“

Benův hlas zněl pro Ladinu temnou stránku jako požehnání. Prohnala nosem čáru neznámé krystalické látky.

Z galakticky zvýšeného tepu se stávaly silné údery bubnů, z jeho přerývavého dechu melodie vesmírných orgií supernov..Cítila, že se jí z rozličných částí těla rozlévá krev. Skrze přivřená víčka spatřila její třpyt. Byla modrá jako hladina hlubokého oceánu. Znovu zavřela oči. Kdyby je nechala otevřené, neochránila by svou duši. V nitru byla stále nedotčená.
I skrze zavřená víčka viděla Alexovo ostře řezané tělo. Jako kdyby ho vytesal sám satan z andělského porcelánu. Tetování ve tvaru draka se táhlo přes vypracované břicho po žilnatý krk, který obepínaly vášní rozcuchané kudrny. Když zatnul své drápy do jejích vzpřímených zad, začal se v draka měnit celý. Pohltil Ladu ohněm, prudkostí na hranici mezi rozkoší a smrtí. Měla pocit, že jí po krku stéká rozeklaným jazykem. Dokud jej pevně nesevřel dlaněmi. Pak se ztratil oheň a i přes silný přiliv jedu v žilách pocítila nesnesitelnou bolest. Otevřela oči. A smaragdové ostří pořezalo její doposud nedotčenou duši.

Vlahé májové jitro svým ještě rozespalým dechem vlnilo stříbřitou organzou. Paprsky, které se skrz ní opatrně proplétaly, působily jako zlatavé nitě propojující tělo a duši. Čím blíže byly k Ladině spánkem přikrytému tělu, stávaly se hustšími. Připomínaly spletitou síť, pavučinu, po níž se místo pavouků toulaly zbytky snů. Ve chvíli, kdy Lada otevřela víčka, se zcela rozpustily. Ale ani bez nich nebyla sama. Milovala, když se probudila dřív než on a mohla poslouchat jeho dech. Milovala, když si mohla užít pár sladkých chvil, než se malá Isabela dostane ze spárů spánku.
..dokud nepřiletěl smraragdový drak a nesežehl celý Ladin přistav snů na popel. Dotkl se její duše a ta už se znovu nestane neposkvrněnou.

Tentokrát se Lada probudila prudce. Spánková paralýza ji neudržela příliš dlouho, když se v žilách ozval silný příliv zoufalství.
Vždycky si říkala, jaké by to ve skutečnosti bylo, kdyby přišla o duši. Jaké by to bylo, kdyby zašla příliš daleko.
Teď si přála, aby to nezjistila.
Slonovinové pyžamo zdobily krůpěje krve. Byla natolik přischlá, že se přidržovala Ladiny pokožky. Když ze sebe odlepila peřinu, neviděla stopy po výbuchu vášně, ale pravděpodobně cestu, kudy přes její tělo Alex cestoval nožem. Nožem, který pod vlivem viděla jako dračí drápy. Ve tříslech rány stále krvácely. Dvě řezné rány ve tvarech D a G.
Dorian Gray.
V denním světle nic není natolik krásné jako se to jevilo v noci. Smaragdový drak nebyl pouhým snem. Kromě absolutní bezmoci Ladino hrdlo svírala vzpomínka na jeho ruce. Vzpomínka, která zanechala obrovské, skutečné modřiny na jejím krku.
Nebyly to mlhoviny rozkoše.
A blízkost smrti najednou nebyla tolik vzrušující.
Tentokrát slzy nezvládla udržet. Jenom si přála, aby v jejich kapkách pozvolna odešla z těla. Z těla, které bylo její. Z těla, kterému tohle všechno dopustila. Z těla, které nikdy nebude moci vidět žádný normální muž. Z těla, ve kterém by nepřála žádnému miminku vyrůstat.
Mohla to všechno ukončit.
Nedokázala to. Nebyla natolik silná, aby zůstala naživu, ani natolik silná, aby byla schopna si život vzít.

Zbývala jenom špetka síly na to, aby vzala burácející telefon. Skrze nateklá víčka jen stěží dokázala zaostřit.
„Lado, jsi v pořádku?“
Benův hlas by poznala v jakémkoliv stavu.
„Budeš mě milovat, i když jsem všechno zničila?“
„Ano..“

Nedokázala to. Nebyla natolik silná, aby zůstala naživu, ani natolik silná, aby byla schopna si život vzít.
Zbývala jen špetka síly na to, aby si připustila, že ji nikdo nezachrání. Zbývala jen špetka síly na to, aby odvrátila zrak od telefonu se zčernalou obrazovkou.