Úhel pohledu I. – Seznámení

Když chcete pochopit, proč vás někdo ze srdce nenávidí, zkuste si obout jeho boty bez jakýchkoliv předsudků a sebeobhajoby. Dívejte se na svět jeho očima a zcela porozumíte perspektivě natolik odlišné od té vaší, ač může být pokřivená jako rozbité zrcadlo. V hlavě druhého člověka existujete jako ten nejhorší antagonista. Nenechejte se tím ovlivnit, jen mu zkuste porozumět.

Pro bezpečí všeho a všech, podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.

Miloval to. V jedné ruce točené pivo, v té druhé brko, kolem spousta přátel, v garáži domácí french core stage, vždycky se na to půl roku těšil. Chatička. Bezpečné místo pro milovníky elektronické hudby, drog a alkoholu. Všechny přítomné znal snad i déle, než patnáct let, kamarádi na život a na smrt, jediná rodina, kterou měl.

Ale všiml si nového vetřelce. Až nebezpečně krásného vetřelce. Nebo spíš vetřelkyně. Dlouhé černé vlasy jí obtékaly půlku zad, které byly zjevně útlé, i když se skrývaly pod nejméně třemi vrstvami oblečení. No jo, v zimních měsících na chatičce bejvá zima. Plaše se držela za jedním z jeho dlouholetých kamarádů.

Co tady dělá zrovna s Negrem?

Přezdívku Negr v jejich partě obdržel bezmála dvoumetrový šestadvacetiletý Afghánec. Jsme rasisti a jsme na to kurva hrdí. Zasmál se sám pro sebe.

Když se otočila, porozuměl, proč jsou tu zrovna tihle dva spolu. Její mohutný orlí nos, velké, ale mandlovitě zakřivené oči a ostře tesaná čelist prozrazovala, že taktéž pochází z dálného východu. Nebyla jeho typ, ale musel si ji pořádně prohlédnout, když ji viděl vlivem piva rovnou dvakrát. Nehodila se tam, ale vůbec. Příliš slušná, ale dal bych si říct.

Vnímal, že není jediný, kdo ji pozoruje. Ještě aby ne, jedna z mála holek na týhle kalbě. A další z jeho blízkých přátel přezdívaný Pašák se k ní kokainovou rychlostí blížil.

„Hele, ty seš teda Libanonka jo?“ promluvil na ní a veškeré obecenstvo vědělo, že se blíží apokalypsa.

„Jsem, máš s tím problém?“ její hlas zněl v kontrastu s jejím plachým postojem až příliš drsně.

„Ne, vůbec ne.“ uchechtl se pašák, „Ale mám na tebe pár otázek.“

Vykulila na něj oči. Ty vole, Pašáku, tenhle varovnej signál snad chápeme všichni.

„Je tvůj táta teda terorista a prcá všechny svý dcery?“ pronesl Pašák mezitím, co mu jeden ret ujížděl v kokainovém opojení na druhou stranu.

Kámo, tohle fakt není vtipný. Ale zasmál se. Vetřelkyně po něm vrhla pohoršený pohled a poté svůj zrak obrátila zpět k Pašákovi.

Dej mu nějakej krutej stěr, prosím. Přemítal ve své hlavě a tiše vyčkával. Vetřelkyně však neřekla ani slovo a jen Pašáka tiše pozorovala.

„Neber si to zle, v těch vašich kulturách je tohle běžný. Já jsem četl Korán a Mohamed se tam oženil s dvanáctiletou courou.“ pokračoval Pašák, jako kdyby se jednalo o naprosto běžnou a neurážlivou konverzaci.

Jen se na něj dívala naprosto prázdným pohledem, ale ani na vteřinu neuhnula očima a nechala Pašáka mluvit dál.

„Nutěj tam ženský, aby se zahalovaly a pak jim doma stříkaj na kozy. Je tvůj táta taky takovej?“

Stále jen ten prázdný pohled, nicneříkající, možná pohrdavý. Zase se zasmál, i když mu to nepřišlo vtipné. Tentokrát se na něj však nepodívala a stále zírala na Pašáka. Okolní obecenstvo očekávalo bitevní vřavu.

Neřekla však ani slovo. Další z party, kterého častovali označením Hannibal (zcela bezdůvodně), se troufl k vetřelkyni přiblížit. Něžně ji vzal kolem ramen a něco jí zašeptal. Usmála se a její prázdný pohled zmizel za mrkajícími víčky.

A zmizela s Hannibalem pryč z místnosti do horního patra, kde se nacházelo několik ložnic. Všichni byli tak sjetí, že nevnímali její odchod v půlce natolik urážlivého rozhovoru. Asi jsem málo, kurva. Šel to spravit za svým dobrým kamarádem pro změnu nazývaným Beer.

„Ty vole to se Pašák zas předvedl, co?“ rozjel konverzaci Beer mezitím, co chystal snad půl gramovou čáru koksu.

„Kámo uber s tím matrošem, zas nechci bejt úplně vystřelenej, víš jak.“ zkorigoval jeho množství, jako kdyby neslyšel, co Beer pronesl.

„Jediný, co o ní všichni víme, je to, že je to Libanonka a že se díky tomu zná s Negrem celej život, prej spolu vyrůstali a Pašák musí hned rozjet krutý bomby.“

„Krutý bomby.“ zopakoval po něm a oba se začali chichotat. Jsme rasisti a jsme na to kurva hrdí.

„Ale ona je celkem dobrá, vsadím se, že pod tím kabátem má libovou prdel.“ zasnil se Beer a podal mu mobil s přichystanými lajnami.

„Jo kámo, dala by se.“

S těmito slovy vyšňupali všechny lajny, jako kdyby to byla jejich poslední večeře.

„Myslíš, že tam nahoře s Hannibalem mrdaj?“ pronesl Beer potahujíce kokain do svého organismu.

„Možný to je, vid. Asi jí tam pošeptal: Kotě, ukážu ti něco, cos ještě neviděla.“

„Myslíš tím jeho křivý péro?“

„Buzerante, vy si normálně beze mě čumíte na péra!“

„Bez tebe? Ty bys chtěl taky?“

„Jo, kurva, příště mě pozvěte, takhle by to nešlo jako.“

Hrdelním smíchem vlastním podnapilým rekreačním feťákům rozezněli celou místnost a ponořili se na chvíli do křesel.

A pak už svět nabral zcela opačný směr, gravitace přestala existovat, kyslík voněl jako ten nejdražší parfém, objetí chutnalo jako příslib věčnosti a pivo ztratilo kouzelnou moc, mohli ho vypít tolik, kolik jenom chtěli, aniž by se násobila jejich opilost.

Nevěděl, kolik minut či hodin uplynulo od jejich poslední večeře, z koloběhu bezcílných hovorů plných hlubokého kokainového propojení ho probrala přítomnost vetřelkyně. Seděla zcela uvolněná na gauči vedle krbu, již bez mohutného kabátu. Konečně si mohl prohlédnout zbraň hromadného ničení, co pod ním skrývala. Upnutý rolák obtékal hubené tělo, rušily jej jen dva výčnělky v podobě středně velkých prsou. Tak akorát do ruky, to by šlo. Její zadek si bohužel prohlédnout nemohl, ale to mu vynahradily štíhlé, byť zřejmě svalnaté nohy. Mezi rozechvělými rty měla cigaretu, která hořela rychlým tempem, očividně lačnila po nikotinu. Když se podíval na její oči, uvědomil si to. Byla taky sjetá. Cha, takže není až tak slušná.

Hannibal seděl kousek od ní, společně se něčemu smáli a on si všiml toho drobného jiskření, co mezi dvojící panovalo. Z nějakého důvodu se mu to nelíbilo, nechápal proč. Vždyť jí kurva ani neznám. Jak je pro kokainovou telepatii běžné, Hannibal vycítil jeho zvídavý pohled a s širokým úsměvem a mávnutím ruky ho přizval k nim. Opustil tedy svoje vyhřáté místo v křesle, na které už ani nevěděl, jak se dostal a přesunul se na gauč těsně vedle vetřelkyně. Podívala se na něj a tentokrát mu nepřišla tak prázdná, jako kdyby její ledovcové obranné věže roztály.

„Hej kámo, zrovna tu řešíme, jestli patří ananas na pizzu. Co si o tom myslíš?“ spustil radostně Hannibal. Pochybuju, že se bavili o takový píčovině, kretén jen mění téma, protože jsem na ně čuměl.

Otočil se na vetřelkyni s otázkou: „Mám se bát odpovědět?“

„To se nedozvíš, dokud neodpovíš.“ pokrčila jemně rameny a pohled opět upřela na Hannibala.

„Hm, dobře. Mám rád Itálii.“

Tím si získal její pozornost zpět.

„Odpovídáš jako politik.“ odsekla mu s úšklebkem, který v něm probouzel věci, o nichž ani netušil, že v sobě má.

„A to je špatně?“

„Tady na demokracii nehrajeme.“

„A na co tady teda hrajete?“

Moc dobře věděl, že ostrými odpovědi se trefuje dokonale.

„Není to zřejmý?“ skočil jim do jejich lehké přestřelky Hannibal, „I když je jen jedna, je to ženská, takže je kurva v převaze. Matriarchát pičo.“

„V tom případě,“ krátce se odmlčel, „slyšel jsem o jednom Italovi, co viděl ananas na pizze a zabil se.“

„Pořád odpovídáš jak politik.“ pronesla napůl znuděně.

„Přece žijeme ve světě svobody a přímý demokracie Tomia Okamury.“

„Dělej.“

„Ne, nepatří, ananas na pizzu je prostě kurva prasárna!“ zařval to, aby tomu dal ten správný ironický důraz. Hannibal se rozesmál a vetřelkyně zvedla obočí.

„A když ten ananas na pizzu dám já?“ zeptala se lehce flirtujícím tónem, ale svůj pohled upírala spíše na Hannibala.

„Tak to se s radostí proměním v tu pizzu a posluš si.“ Nic hloupějšího mě napadnout nemohlo, fakt vole.

Ten nejvíc laciný vtip si získal její pozornost. Zahleděla se na něj svýma čokoládovýma očima, které spíš pozvolna pohlcovaly černé zorničky a natáhla k němu ruku.

„Já jsem Nikča.“

„Čus Nikčo, já jsem Jirka.“

Dokázal jsem to, kurva.

Díval se na ní a měl pocit, že právě vyhrál jackpot, i když se jen seznámili. Pod vlivem kokainu nejde lhát, musel se naprosto neskrývaně usmívat. Kupodivu mu úsměv opětovala, její koutky se však prohýbaly dolů, jako kdyby byla nešťastná, ale v očích vnímal lehký záblesk.

„Já si Nikču ještě na chvíli ukradnu, musím s ní něco pořešit.“ vkročil do podivně obyčejné a zároveň intimní chvíle Hannibal.

„Tak zatím, Jirko.“ poklepala mu na rameno a mizela s Hannibalem z obývacího pokoje do chodby a nakonec byli zcela pryč z jeho dohledu.

Na tohle kurva potřebuju pivko.

Ostré raně májové slunce se prodíralo skrze okna, paprsky si protančily cestu závěsy a nemilosrdně píchly Jirku do víček. Nedokázal je rozlepit, byly pevně svázané poctivou pivní kocovinou a lehkým kokainovým dojezdem. Hrající drum and bass mu nemilosrdně bušilo do uší a zároveň tankovalo zbytkové omamné látky k aktivitě. Překvapil sám sebe tím, že se protáhl a pomalu posadil. Elektro rytmus zrovna narušila fráze „Do you like bass? In your mother fucking face?“

Ne, do prdele, vole.

Musel aspoň sám sobě odpovědět na jediný přítomný text ve skladbě.

Když se rozhlédl, zjistil, že je v ložnici. Spousta omámených kolegů ještě pospávala, jiní se něčemu smáli a pravděpodobně většina se nacházela v obývacím pokoji. Nebo to možná už vzdaly, sračky. Aniž by si vyčistil zuby, šel to zjistit.

Kocovina byla naštěstí milosrdná a když popotáhl nosem, zjistil, že mu zbytkový kokain nacestoval zpět do organismu. Tohle vědomí mu usnadnilo každý krok po točitých schodech dolů do srdce mejdanu. Za chvíli budu zas najetej, oujes.

V obývacím pokoji se opravdu nacházela většina chatové populace. Někteří už poctivě dokrmovali démony předchozího dne ranním pivem, jiní popíjeli kávu, ale spojoval je smích a lehká kocovina. Všichni mu mávali, zdravili ho, jako kdyby byl nejjasnější ze všech hvězd. Jo, tohle mám na chatě kurva rád. Ale i přes překypující pozornost od přátel se neubránil lehkému zabloudění pohledem do všech možných koutů místnosti, jestli nezahlédne JI.

A když si točil poctivou ranní dvanáctku, odpověď přišla.

„Nikča skončila na JIPCE.“ šeptal Negr hlavnímu organizátorovi chaty.

Jirka je slyšel jen díky tomu, že si nevšimli jeho tiché přítomnosti u výčepu. Snažil se na sobě nedát nic znát, nenápadně odkráčel a zbytek rozhovoru bohužel, možná spíš bohudík, neslyšel. Měl pocit, jako kdyby veškerá kouzla předchozí noci vyprchala z jeho těla, zhmotnila se v nohu v gládách a mohutně ho kopla do břicha. Nechápal, co je to za emoci. I kdyby chcípla, má mi to bejt jedno, vždyť jí ani kurva neznám. Pořádně se napil piva. Když se rozhlédl po místnosti, neviděl nikde ani Hannibala.

Co se jí kurva stalo?