Univerza našich těl

Upozornění: Pokud jsi z mé rodiny, nečti to. A pokud se ti hnusí romantická erotika, tohle nebude nic pro tebe.
K poslechu: Artemas – i always kinda knew you’d be the death of me, Björk – Come to me

Jsme tady, spolu, uvěznění v mojí fantazii. Možná, že její základy stojí v realitě, kde jsi mi v opilosti šeptal intenzitu svých sympatií. Uvěřila jsem jim, na pár hodin a vystoupila ze svého ledového království. S každým tvým: „Je to takhle pro tebe v pohodě? Můžu se tě dotknout?“ jsem zbourala jednu stěnu kolem mého těla a začala spouštět most ke svému srdci. A s každým polibkem ze mě vyprchával alkohol, jako kdyby si to moje duše tak moc přála prožít v plné střízlivosti, že ze sebe vypalovala zbytky štědrovečerního opojení a nechala se mámit jen tebou s vědomím dobrovolného propadnutí čarokrásné lži. Bylo každé tvé slovo opilecká pohádka pro mé uši, abych přestala být ostražitá a podvolila se fyzické rozkoši?

Co jsem, víc už nic, nebo něco víc?

Tisíc otázek a žádné odpovědi.

Dokud jsi v mém životě, nepotřebuju je.

Nepotřebuju vůbec nic, protože se probouzím z dlouhé zimy s vědomím, že se ledové království může ve vteřině vrátit, pokud uvnitř tebe samého panuje naprostý chlad.

Nebojím se. Vím, že toho nebudu litovat, i kdybych měla shořet svou vlastní touhou, rozkvést opětovaným zájmem, zůstat jako věrná kamarádka nebo zhořknout odmítnutím. Přijmu cokoliv, abych se osvobodila. Abych osvobodila nás oba ze začarovaného kruhu uvnitř mé mysli. Nemusíš se bát, nikdy nebudu tvým nepřítelem, ať se zachováš jakkoliv. Ale potřebuju se osvobodit z nevědomosti téhle hry, časem.

Ale teď jsme tady, spolu, uvězněni v mé fantazii a já se tě nechci ptát, zda mě necháš konečně zjistit, kým skutečně jsi a co mě k tobě vábí jako uhrančivé znění kmenového bubnu rozeznívajícího mou indiánskou duši. Teď mě nezajímá vůbec nic.

Tady se tě můžu dotknout. Nejsi vzdušným zámkem, ale horkým tělem, které rozehřívá mou prochladlou duši. Můžu se ti dívat do očí a spatřovat v nich příslib divokosti, stejně jako na tvých rtech, co mě v podmanivém úsměvu vybízí k polibku. Polibku, po kterém hladovím celá staletí, protože v něm konečně něco cítím. Co cítím? Ne, teď žádné otázky.

Políbím tě, pomalu, abych se hned zcela nerozpustila ze své ledové podoby v kapalné skupenství. Když se dotýkám tvého obličeje, přijde mi naprosto skutečný, jako kdybych si tě nevysnila a s jemným úchopem obou tváří přidávám na intenzitě. Chci ochutnat veškerou divokost, kterou na mě promlouvají tvoje rty. Pohlcuje mě tak, že zapomínám dýchat, ale naštěstí to nepotřebuju, v tomhle světě bez pravidel a bez hranic. Můžu s tebou komunikovat tak, jak je mi to nejvíc přirozené, každým centimetrem svého těla. Tempo symfonie našich rtů se mění stejně rychle, jako tlukot srdce, znění kmenového bubnu a já potřebuju blíž, mnohem blíž. Chci víc. A tady nemusím přestávat.

Nedělí nás vůbec nic. Tady nemusíme být oblečení. Tady můžeme cokoliv. Cítím tvoje prsty na své bradě a nechám tě, abys mé tempo zpomalil. Když tě přestanu líbat, podívám se ti do očí. Není v nich chlad ani odmítnutí, jenom zvědavost a stále ten příslib divokosti, který mě dostává do extáze pokaždé, co na tebe pomyslím. Divokost, co mě láká a zároveň činí naprosto odevzdanou čemukoliv odehrávajícímu se ve tvé fantazii. Místo tvého jazyka mám mezi rty ukazováček a prostředníček, dva vetřelce cestující mými ústy tak, že mám chuť je jemně zkousnout na znamení hraného vzdoru. Moc dobře víš, jak se mě dotýkat.  

A když je zkousnu, nejdřív je zanoříš hlouběji, abys tím objasnil své poselství a pak se poddáš hrozbě mých zubů, co tě chtějí uvěznit uvnitř. Když tvé prsty pustím, využíváš situace a já se zcela poddávám vášnivým dotykům tvého jazyka, které je vystřídaly. Ocitám se ve sladkém vězení ruky kolem mého krku a druhou si mě za vlasy tiskneš blíž k sobě. Blíž. Blíž. Chci být ještě mnohem blíž. Chci, abys ze mě zešílel. Chci z tebe zešílet.

Svýma rukama cestuju po tvých zádech. Nehty zanechávám svůj podpis a snažím se nenechat zcela pohltit tvou vášní. Toužím znovu získat kontrolu nad našimi těly, než se ti odevzdám zcela. Poslední chvilku, co mám nějakou moc.

Zpomaluju tempo symfonií našich rtů v romantickou melodii měnící se v horečnaté očekávání. Pomalu mě pouštíš ze svého sevření v obavách, že moje vzplanutí k tobě bylo pouhým klamem. Když se naše rty rozpojí, chci znovu vidět tvoje oči. Nespatřuju v nich divokost, ale zranitelnost. Že bys dokázal být zranitelný? Ty, zdroj mé sladké agónie?

Jemně tě pohladím po rtech svým palcem, než ti začnu svými rozkousanými ústy ochutnávat krk. Vzápětí klesám níž a níž, ale stále se ti dívám do očí a pozoruju, jak se zranitelnost proměňuje v překvapení a překvapení v touhu. V touhu, kterou už teď cítím ve své puse v celé tvé velikosti. A alternativní vesmír nám nadělí postel, na kterou si sedáš pro větší pohodlí.

Možná je i tohle polibek, po kterém jsem hladověla, mít tě ve své moci, aspoň na pár minut, aniž bys mi mohl jakkoliv vzdorovat. Teď mi opravdu nechceš vzdorovat. Nejdřív si jazykem pohrávám s vrcholem, než tě obemknu svými rty do pevného sevření podtlaku, který se dostává zhruba do poloviny tvé délky. Vím, že chceš víc. A tak povolím stisk svých úst a beze strachu se podvolím příkazům tvé ruky, kterou mě ovládáš jako loutku, co ti splní každé přání. Hlouběji a hlouběji, dokud po mně nezačneš ještě mnohem víc toužit. Vím, že za chvíli ztratím moc.

Díky jemnějšímu stisku mých vlasů se zvedám. A už ve tvých očích vidím zase tu divokost. Možná se mísí s odevzdaností? A já si chci vzít to, co je pro tento prchavý okamžik moje. Jemným odstrčením tě položím na postel a nasednu na tebe. Ani na vteřinu neuhnu pohledem. Tohle je moje fantazie a ani v realitě bych se tvého pohledu nebála. Dosedám pomalu a s úsměvem pozoruju, jak se ti rozšiřují zorničky a hrudník se zvedá zrychlujícím se dechem. Ač máš problém udržet pozornost, pozoruješ mé nahé tělo, zkoumáš ho svýma rukama, dokud dlaněmi nedojdeš k prsům, která pevně sevřeš. A já se díky tomu prohnu v bocích ještě víc, rozkoší, touhou, jíž násobí tvé prsty semknuté kolem bradavek. Moje boky odepisují prstenec Saturnu a dlouhými nehty tě škrábu po kůži. Ale stále se ti dívám do očí.  A to i s měnícím se tempem, které však setrvává v identickém riffu, co k sobě poutá naše vzdechy. Tisknu se k tobě, abych tě měla co nejhlouběji v sobě. Ještě blíž. A čím blíž tě k sobě mám, tím víc se měním v kapalné skupenství a začínám propadat vlastní vášni. Možná tu kontrolu opravdu ztratím. Chci si užít poslední chvíle, kdy svírám v rukou otěže a pozoruju tvé umírání pod tíhou mé vášně a začnu se pomalu nadzvedávat. A pomalu dosedat. Nahoru. Dolu. Nahoru. Dolu. Dokud se nerozhodnu pro poslední proměnu rytmu, který se blíží mým oblíbeným skladbám od Deftones. Vím, že o svou kontrolu přijdu, už přivírám víčka ve své vlastní rozkoši.

A toho využíváš. Za vlasy mě stáhneš k sobě a vášnivým polibkem mi sdělíš všechno, co v tobě moje činy vyvolaly. Jako kdyby to bylo poprvé, co mě doopravdy vidíš, poprvé, co mě doopravdy cítíš. Poprvé, kdy pro tebe existuju. A já se zcela podvoluju tvé vášni.

Jediným pohybem se ocitám dole, s nohama na tvých ramenou zcela bez své moci a kontroly. V tuhle chvíli ti patřím. Divokost ve tvých očích mě rozpaluje a něžný podtón v nich rozehřívá poslední zbytky mého chladu. S opatrností a pomalostí jsi mi blíž, jako kdyby ses bál, že se rozpadnu, když to uspěcháš. Anebo mě chceš sladce mučit jako satisfakci za mou iniciativu. Ať už uděláš cokoliv, v tuhle chvíli ti nebudu vzdorovat.

Možná si tohle naše vzájemné mučení užíváš. Pomalu dovnitř, pomalu ven. Ale každý příraz je intenzivnější, cítím z tebe tu touhu být mi mnohem blíž, setkat se na několik vteřin v kosmických ozvěnách našich těl. Zrychluješ své tempo, srdeční tep a mou naprostou změnu v kapalné skupenství. Pro teď jsem opravdu tvoje. Tiskneš svoje tělo blíž tak intenzivně, že mám nohy za hlavou a díky tomu tě v sobě cítím s každým detailem. A když své nohy spustím, abych tě konečně mohla znovu políbit, naše rty se setkají ve stejný okamžik, jako universa našich těl. Cítím každý tvůj pohyb, naší doznívající rozkoš ve všech buňkách svého těla a užívám si ten nejmokřejší polibek. A když se naše rty rozpojí, podívám se ti do očí. Nemám strach z toho, že tvé ostří pořeže mou nedotčenou duši. Chci, aby ses jí dotkl. Abys jí poznal.

A v tomhle mém snovém Samarkandu bych s tebou ležela v něžném objetí celé hodiny. Proplétala bych své prsty s tvými, odevzdávala se něžným polibkům, zkoumala pohledem každé tetování a seznamovala se s detaily tvého těla a zeptala se tě na všechna tvá tajemství. Chci znát všechno.

Je to jenom fantazie. Nejsi můj, ani já nejsem tvá. Nemusíš z mé touhy mít strach. Chci tě jenom poznat a buď tím získat skutečný důvod pro svou vášeň či stýskání, nebo tě jednou pro vždy svrhnout z piedestalu a vymanit se z iluze. Nespojuju své srdce s lidmi, pokud oni sami nechtějí. Mé sympatie k tobě nikdy nebyly žádné tajemství.

Jsi moje nejkrásnější tajemství,
možná princ, možná kat.
Ale vždycky jsem tě chtěla potkat.
Ve správnou chvíli na správném místě.
Mít tě aspoň jednou blíž.
Vždyť to sám víš.