Vesmírná romance

Něžné nitky hvězdné záře se proplétaly nekonečnou tmou, daleko od pozemského světa, předaleko od čehokoliv hmotného. Jemně se snažily vetkat do Nocturniných zavřených víček. Zamrkala na pozdrav svým věrným hvězdným společnicím a nadechla se obsidiánových podušek své mlhovinové postele. Voněly jako šeřík po dešti. Ač její tělo bylo pouhým nehmotným přízrakem a v žilách měla vesmírnou rtuť, z letmých návštěv planety Země věděla, jak omamně voní dešťové kapky či májové kvítí.
Prosvítající tělo skrývala za dlouhými havraními vlasy a upnutými šaty utkanými z perseidového prachu. Nemusela nosit oblečení. Nebyla člověkem. Široko daleko
ve vesmírném nekonečnu neměla před kým skrývat svou nahotu. Hvězdám, přílivu a lidským snům vládla zcela osaměle. Oděná do čehosi připomínající ošacení, který nosily pozemské dívky vzdálené řadu světelných let, si připadala o něco méně sama.
Nocturna nasedla do své skromné loďky se sklenkou vytesanou z kráteru úplňkové luny naplněnou omamným nápojem z ukradených slz zanikající supernovy. Pádly jemně pocuchávala noční oblaka. Když skrze ně hleděla dolů, spatřila souhvězdí Střelce, jak jejím směrem pálí šíp. Nebála se. Jen čekala, až pronikne skrze vesmírný závoj. Trefil se přímo
do její loďky. V ostří byl zapíchnutý vzkaz. Usmála se ještě dřív, než jej vůbec přečetla.
„Budu v altánku na konci tvé směny.“
Přiložila si ústřižek z paprskového šátku ke rtům. Jako kdyby rtuť v jejích žilách nabrala světelnou rychlost, až se Nocturna chvilkami bála, že vzlétne za hranici tohoto vesmíru a přepadne přes propast nirvány. Pevně se chytla své loďky. Dnes ho zase uvidí.
Proplouvala skrze noční oblaka blíže k Zemi. Střelec na ni vyzývavě mrknul.
„Tak co, jak to jde, krásko?“ zahlaholila ozvěna v její hlavě. Nekomunikovali jako lidi. Jejich vyjadřování nebylo příliš podobné slovům. Dokázali vycítit poselství skrze vibrace emocí.
„Málem jsi mě zastřelil.“ odsekla hravě.
„To si vyřiď s ním. On chtěl, aby sis ten vzkaz nutně přečetla,“ zasmál se Střelec, „jako kdyby jeho znění nebylo pokaždé úplně stejné. Já bych vymyslel něco originálnějšího.“
„Ne každý je takový střelec jako ty.“
„Páni, Nocturno, ty jsi dneska ale vtipná.“
„Tím, jak tady hlaholíš, probudíš Lva a já nebudu mít dneska klidnou směnu. Čeká mě ještě dost práce.“
„Měla bys trávit méně času koukáním na lidské sny, už z toho blbneš. On mě přece neslyší,
to jenom ty ve své hlavě.“ Střelec se povýšeně zasmál a vystřelil po Nocturně další šíp, tentokrát bez vzkazu. Cíl zcela záměrně minul.
Nocturna se znovu chopila pádla a začala pročesávat nebeskou hladinu. Dostala se na místo svých každonočních povinností. Připomínalo kosmetický stolek s obrovským zrcadlem skrytým za záclonami z jejího šátku, čili z šátku noci. Zasedla za stolek stejně jako většina pozemšťanů. Jen místo počítače hleděla do bezedného zrcadla, dokud se jí nezjevil lidský sen. Nenechal na sebe dlouho čekat.
Ocitla se v ložnici mladé dívky. Tak mladé, že obličej nehyzdila jediná vráska a křivky těla doposud neovládala zemská gravitace. Nocturna visela ve vzduchu za oknem skromného domečku skrytá za odchlípnutými břečťanovými úponky. Celou scenérii tiše pozorovala.
„Prosím, úplňku, díváš se na mě i na něj.. dovol nám se jednou jedinkrát setkat.“ šeptala dívka.
Nocturna se pousmála. Sen ve snu. Nejzajímavější výplod lidské mysli. S úžasem pozorovala, jak se dívčino něžné tělíčko vzneslo do vzduchu a odplulo do pokoje plného polštářů. Tajemná ložnice se nacházela ve vzduchoprázdnu. Neviděla takový incident poprvé. Alternativních pokojů existovala ve snovém království spousta. V některých docházelo k romantickým schůzkám, v jiných se děly zvrhlosti. Tohle setkání naštěstí oplývalo něžností.
Dívka se rozplývala v objetí muže, kterého si ve svém snu usilovně přála. Netoužila po ničem víc. Ani on. Jen leželi vedle sebe, v pevném sevření. Vzácnost. Sen náležící dvěma různým osobám, neboť oba touží po stejné věci. Jen po své lásce. A když se potkají v realitě, neřeknou si ani slovo. Aspoň ne rty. Jejich oči si však povídají své.
„Aspoň můžete v tom objetí být po celou noc.“ povzdechla si Nocturna sama pro sebe a dopřála dvojici soukromí.
Znovu se ocitla ve své skromné pracovně. V zrcadle tuto noc už nespatřila nic krásného, naopak. Dívala se na sny plné násilí, strachu a beznaděje, která ji přinutila vyplakat pár hvězdných perel. Pozorovala traumata skrytá v hlubinách lidského podvědomí, byla svědkem alarmujícího přehlížení dětí, neřízených suchých recidiv z drogových večírků a násilí na ženách. To jí přišlo nejodpornější.
Noc co noc se dívala na sny jednoho monstra. Monstra, co neustále krutě znásilňovalo ženu, která jej milovala. Na to, jak ten zlý muž snil o tom, že oběti vyřeže do třísel své iniciály. Na to, jak moc ji toužil přivést na hranici smrti a šílenství prudkými doteky. Nemohla s tím nic dělat.. jen doufat, že se to děje jen, když spí.
Ale sny málokdy lžou. Když nahlédla do spánku oběti, spatřila střípky reality. Monstrum pravděpodobně nebylo tyranem pouze ve své hlavě. Kromě krutosti ve snech týrané ženy spatřovala neuvěřitelnou oddanost a spalující lásku.
Občas byla Nocturna ráda, že nežije na Zemi.

 Zrcadlu do lidských snů docházelo palivo. Přicházel rozbřesk.
„Úsvit, konečně.“ usmála se sama pro sebe.
Jako kdyby skutečně byla pouhou dívkou, pročísla si ve své pracovně – čili
u kosmetického stolku se zrcadlem – kadeře, usmála se na svůj prosvítající odraz a z výstřihu vytáhla vzkaz od Něho.
„Budu v altánku na konci tvé směny.“
S myšlenkou na Něj znovu nasedla do své loďky. Nebeská oblačna pozvolna ztrácela obsidiánovou barvu. Tmou se jemně proplétalo světlo, které začalo mračna barvit do ruda. S úsměvem je pádlem rozehnala, aby se podívala na usínajícího Střelce.
„Tak už jde, ten tvůj milý.“ stihl ji popíchnout v polospánku, než na něj dopadla červánková peřina.
Vystoupila z loďky na jedno z mála pevných míst v její říši. Byl to altánek seskládaný
ze dřeva z jiného vesmíru, který přinesla černá díra. Uprostřed byl malý stůl obehnaný nadýchanými polštáři z mlhoviny stejné, jako byly Nocturniny peřiny. Usadila se.
Nechtěla vypadat nervózně. Netrpělivě však vyhlížela jeho příchod. Pohrávala si se svými obsidiánovými vlasy a nevydržela v klidu sedět, ač se spolu scházeli celou věčnost. Doslova
a do písmene. Setkání však nemohla trvat po tak dlouho.
Cítila, jak přichází. Jeho záře původně byla pro Nocturnu nejhorší formou mučení. Teď však příjemně hřála na zádech, paprsky jí tančily po ramenou a ona se snažila neotočit. Před obličejem spatřila kapky jitřní rosy. Otevřela ústa. Rosa chutnala po medu.
„Štve mě, že tě nikdy nemůžu překvapit.“ zašeptal.
Konečně se mohla otočit. S úsměvem si prohlížela jeho neuvěřitelně jasnou tvář. Zlatavé kudrny mu stékaly po obličeji jako svatozář a bílé roucho obepínalo zdání svalnatého těla,
ač byl pouhým přízrakem jako ona. Nejvíc milovala jeho zelené oči. Natolik překypovaly láskou, narozdíl od jejích vlastních, ty chladily jako zimní noc.
Postavila se. Kdyby byli lidmi, objali by se. Ne-li něco víc. Smutně se pousmála, když k němu natáhla ruku. Znovu ji svěsila k tělu.
„Kéž bychom měli víc času, Úsvite.“
„Ano,“ povzdechl si Úsvit, „nedávno jsem poslouchal jednu lidskou konverzaci v parku. Byla tam starší dáma s manželem a bavili se o mládí a kráse. O tom, jak některé věci jsou krásné právě díky své pomíjivosti.“
„Tím chceš říct, že naše krátká setkání jsou krásná díky své pomíjivosti?“
„To rozhodně ne. Narozdíl od lidí jsme věční.“ natáhl dlaň k Nocturnině tváři. Jeho zář lehce rozřízla její tmu. Bál se své lásky dotknout zcela.
„Raději bych svou věčnost obětovala pro existenci s tebou,“ hlesla „chtěla bych se tě dotknout,“ jemně přiblížila svou dlaň k té jeho, „políbit tě,“ téměř mu dýchala na rty, „usínat po tvém boku.“
„Bylo by to krásné,“ smutně se usmál, „ale tohle prokletí se táhne mnohem déle, než existuje lidský svět, ač my jsme se zrodili až s jeho příchodem.“
„Kéž bychom věděli, co bylo před námi. Zda existovala Noc a Úsvit, co se též milovali. Zda jejich zmizení způsobilo naše narození.“
„A zda jejich zmizení znamenalo nadpozemskou formu smrti.“
Nocturna se k Úsvitu znovu přiblížila na nebezpečně krátkou vzdálenost. Jeho paprsky ji už dávno nepálily a i kdyby, toužila, aby sežehly její podstatu na hvězdný popel. Podívala se své lásce do očí. Spatřila hlubokou bolest. Ač byl králem jasu s věčným úsměvem na tváři, trpěl úplně stejně jako Nocturna. Jako osamělá Noc.
„Po celou věčnost řešíme otázku naší existence a našeho zániku. Přece jsme v něčem podobní lidem.“ hlesl úsvit a uhnul pohledem. Zahleděl se pod altánek, do oblačné propasti, do bitvy záře s tmou.
„I jejich láska leckdy bývá hořkosladká agónie.“ Nocturna s hlubokým výdechem pokračovala, „uvažoval jsi někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybychom se stali lidmi?“
„Nikdy jsem po tom netoužil,“ prohrábl své zlatavé kudrny, „vyhovovalo mi být pastýřem ranní rosy. Ač máme být nezranitelní, tvá přítomnost mi působí neskutečnou bolest. A tvá nepřítomnost ještě větší.“
„Jako kdybychom duší byli pouhými lidmi.“
Úsvit zářil větší intenzitou. Za normálních okolností by seskočil mezi jitřní mraky a opustil Nocturnu bez rozloučení, neboť jim byla darována celá věčnost. Paprsky šlehající skrze jeho nehmotnou podstatu nabíraly na síle. Stejně jako jeho touha změnit zvrácený osud ve šťastný konec. Touha natolik silná, že poprvé za celou věčnost uchopil Nocturninu dlaň do své.  Vyděšeně k němu vzhlédla.
„Úsvite!“ vyhrkla překvapeně.
„Bolí tě to?“ zašeptal. Díval se na své prudké světlo, které se pomalu mísilo s Nocturninou temnotou.
S úsměvem ve tváři jen zakroutila hlavou v nesouhlasu. Žádná bolest nepřicházela.
Ne taková, kterou znala. Cítila Úsvitovu podstatu, vpíjela se do ní, jako kdyby se stávala jeho stínem. Jeho neoddělitelnou součástí. Přála si být pohlcena zcela.
Něžně ho políbila. Okamžik, po kterém toužila celou věčnost. Okamžik, kterého se bála celou věčnost. Žádná bolest však nepřicházela. Naopak. Cítila se přirozeněji než kdy předtím.        
Netušila, zda jsou stále v bezpečí altánku. Měla pocit, že se proplétají vesmírnými poduškami, klesají skrze pestrobarevné mlhoviny tak prudce, až se dotýkají jitřních oblak. Ve svých zádech cítila žár podobný ostří Střelcova šípu. Možná skutečně padali, možná se řízla o kamarádovu munici. Ani přesto neotevřela svá víčka. Chtěla navždy zůstat součástí Úsvitu. Tak, jako to spatřovala v zrcadle snů.
Netušila, kolik času uběhlo ani kolik světelných let se vzdálili od svého domova. Nezáleželo na tom. Poprvé se cítila naživu, za celou nehmotnou věčnost. Vnímala dlaně Úsvitu něžně stékající přes její obsidiánové kadeře na útlé boky, jeho zrychlený dech a prudce tepající záři. Propadala se do polibku tak hluboko, že v přívalu vášně toužila utonout.
„Zastav.“
S těmito slovy se Úsvit odtáhl. Nocturna nechtěla otevřít víčka. Měla strach, že způsobili katastrofu vesmírných rozměrů. Měla strach, že pouze sní. Neochotně zamrkala.
Žádná vesmírná oblaka ani nekonečná záře. Byli od svého domova vzdálení řadu světelných let a stále žili. Stáli uprostřed louky lemované keřovím. Když se nadechla, poprvé na povrchu zemském, ucítila šeříky. Cítila mnohem více. Srdeční tep. Závrať. Prsty Úsvitu tančící po její tváři. Když se podívala na svého milého, nemohla uvěřit. Místo záře spatřila lehce opálený obličej, který lemovaly stále krásné zlatavé kudrny. Přejela mu prsty po rtech v barvě červánků. Cítila ho.
Přejížděla dlaněmi po jeho těle. Svaly už nebyly pouhým zdáním. Od nehmotné podstaty měl Úsvit daleko. Sálalo z něj příjemné teplo. Jako kdyby svůj žár skryl pod nově získanou kůží, skrze níž pronikaly jen drobné jiskřičky. Zastavila se dlaní na jeho hrudníku. Nemohla uvěřit drobným vibracím, nepatrnému melodickému bubnování.
„Ty jsi člověk.“ zašeptala užasle.
Úsvit měl ve tváři stejný údiv. Hravý úsměv mu však zůstal. Jemně Nocturnu políbil
a lehce hryznul.
„Ne jenom já.“ s těmito slovy vzal Nocturninu ruku do své a pozvedl ji blíže k jejím očím.
Její pokožka byla pobledlá a posetá drobným souhvězdím pih. Přísahala by, že se podobají souhvězdí Střelce.
Když pohlédli nad sebe, pozemské krajině panovalo svěží letní jitro. Království nebeské vypadalo neporušené. Jediným polibkem získali odpověď na otázku celé své věčnosti.
A tak se začali vzájemně dotýkat. Poprvé jako žena a muž. Poprvé před zraky nebes, kterým předtím společně vládli.