Vráceno odesílateli

Jsi perfektní.

Neznám tě.

A dokud tě nepoznám, můžeš být kýmkoliv. Splněným snem a zároveň nočním děsem, který rozdmýchá mé polomrtvé srdce k životu či touze po smrti ve tvém náručí. Ve tvých prázdných očích si budu promítat svůj šťastný úsměv, ze rtů budu ochutnávat hořkosladké fráze své vlastní představivosti a tvými dlaněmi se s hraným vzdorem nechám chytit pod krkem.

Dokud tě nepoznám, můžu si pohrávat s myšlenkou, že se při zaznění mého jména na okamžik pozastavíš. Necháš se unést zvrácenými představami mě ve tvé náruči a možná se sám sebe zeptáš, jaké by to bylo se vedle mě druhý den ráno probudit. Možná se sám sebe zeptáš, jaké by to bylo usínat s mými kakaovými vlasy všude po tváři. Máš chuť mě po nich pohladit, přitáhnout si mě k sobě blíž, abych cítila, co s tebou dělá má tichá přítomnost. Že jsem nejspíš tvým nočním děsem, který se stává skutečností. Že jsem někdo, kdo jen tak neodejde. Někdo, kdo nedokáže odejít bez rozloučení.

Dokud tě nepoznám, budu mít naději.

Dokud tě nepoznám, budu mít strach.
Co když jsi loutkařem? Krysařem? A já za tebou omámena nebezpečnou melodií půjdu až do propasti? Do propasti, kde už skončila spousta vinných i nevinných bludiček, do propasti, ze které možná sám neznáš útek. V tom případě se při zaznění mého jména ani nepozastavíš, leda kvůli tomu, aby ses krátce zasmál a vesele pokračoval dál v krasojízdě.

Samé otázky a žádné odpovědi.

Dokud tě nepoznám, budu přemýšlet, zda bych z tvé přítomnosti propadla panice. Budu přemýšlet nad tím, za jak dlouhou dobu mi každý charakteristický rys tvé osobnosti začne hrát na nervy místo nebeské symfonie tritón dohánějící k šílenství. Nemůžu za to. Každá lidská bytost mě brzy nudí, vytáčí a málokdo mě skutečně zaujme. Je to moje přirozenost. 

Dokud tě nepoznám, budu všechna tichá poselství náklonosti brát jako krutou satiru, přísliby romantiky v opilosti změním v tragikomedii a dost pravděpodobně uteču do míst, kam mě nedokážeš následovat. Ledová královna, co se skryje do svého zámku několik světelných let daleko. Ledová královna, co nakonec není až tak ledová. Klišé.
Nic mi nebrání skrýt se pod zamrzlou hladinu. A tebe zas nenutí nic k tomu mě následovat. Nemusíš zůstávat. Nejspíš zmizíš a ani si nevzpomeneš.

Samé otázky a žádné odpovědi.

Dokud ve tvých očích nespatřím skutečnost a dokud se reálně nedotknu tvých rtů.

Do té chvíle budeš perfektní.


I já budu perfektní.

Dokud se mi nedostaneš pod kůži, uvidíš jen to, co ti sama budu chtít ukázat. Sladkou nevinnost, rozlomenou duši, nespoutanou amazonku, párty královnu.. Nejsem sedmilhářka. Ani koketa. Takhle se schovávám už roky
a špatných návyků se těžko zbavuje.

Dokud mě nepoznáš, možná budeš mít strach, že mi ublížíš. Možná budeš mít strach, že jsem lehčí než vzduch a s jedinou špatnou frází se rozplynu v nenávratnu. A to jenom proto, že mi někdo jednou vyrval srdce z těla. Nezáleží na tom. Zažili jsme to všichni. Jen někteří z nás brutálnějším způsobem. Ale bolest se ničím neliší.

Dokud mě nepoznáš, uvidíš ve mně pohodářku, co touží po láskyplném vztahu a domácím krbu. Neuvidíš to, že jakýkoliv závazek ve mně odstartuje záchvat paniky a jakékoliv dobrodružství můj srdeční tep vrátí zpět na klidnou vlnu.

Dokud mě nepoznáš, budeš mě vnímat jako dítě. Nevinná dětská tvář, sotva 160 cm do výšky, nenápadné vystupování a stydlivost. Ale věř mi, zažila jsem si toho za jeden život až příliš a to jsem teprve na jeho počátku. Jako dítě jenom vypadám. Hold nemám pod tričkem obrovské klenoty a moje nohy nevedou do výšin.

Dokud mě nepoznáš, bude se ti moje chování zdát jako jedna velká manipulace. Nejsem taková. Většinou dokážu chování ostatních předvídat a v okamžik, kdy ne, přijdu si jako hráč záludné šachové partie. Promýšlím každý tah a barvitě si maluju jeho následky. Když mě chytíš při činu, v provinilosti se stáhnu.
Nejsem manipulátor. Jen chci vidět, jak lidé v mém okolí reagují na určité drobnosti, co vsunu mezi řádky. A když si toho všimneš, leknu se. Zřejmě jsi chytřejší než já.
Když si toho nevšimneš, neleknu se. Možná dostanu, co chci.
A možná mě to brzy omrzí.

Mezi řádky a v přítmí dokážu být kýmkoliv. Dokud se mi nepodíváš do očí. Dokud nevypneš hudbu. Dokud mi nesebereš všechna esa z rukávu.

Dokud mě nepoznáš, může se ti zdát, že nestrávím ani vteřinu myšlením na tebe.
Dokud mě nepoznáš, můžeš si myslet, že nedělám nic jiného.

A co teda dělám?

Samé otázky a žádné odpovědi.

A pokud mě poznáš, zjistíš, že jsem jenom člověk opěvující dobrou hudbu, pití, četbu a kvalitní konspirační teorie. Možná se zasměješ, až ti řeknu, že v ledovcích žijí elfové a že když si něco přeješ o úplňku vykloněný z okna směrem k plnému měsíci, určitě se ti to splní. Budeš se smát, až to před tebou sama udělám.

Pokud mě poznáš, zjistíš, že to, co se mi stalo, ze mě neudělalo trosku. Naopak. Máloco mě zraní. Když se to stane, nedávám to najevo. Dokážu se svými démony bojovat sama. Ač tak působím, nejsem žádná panenka z rozbité hrací skříňky. Jen se tak blbě tvářím.

Pokud mě poznáš, dost možná zjistíš, že jsem volnomyšlenkářka a zároveň uzlíček nervů. Nepotřebuju nic. Jen pár slov, činů a setkání. Nevěřím v navždy a do nedávna jsem nevěřila ve šťastné konce.  Ale k čemu mi bude si pořád psát ty špatné? Na špatné konce už seru.

Když neriskuješ, nic nezískáš.

Pokud mě poznáš, pochopíš, že tenhle dopis není určen konkrétní osobě. Svou fantazii si můžu promítat v očích kohokoliv. Možná jsi to ty. Možná jsi to nikdy nebyl. Je to pouhý výplod mé choré mysli. Ke zpovědi nepotřebuju kněze a k vyznání nepotřebuju adresáta.

Tolik možných cest, tolik možných konců. Až je to schizofrenní, co dokáže vnímat jedna lidská bytost.

Neznáme se.

Poznáme se?