Vráceno odesílateli II.

Jedná se o druhý ze čtyř dopisů. Pokračování existuje a bude záviset na mé odvaze. Již toto je obrovský výstup z mé komfortní zóny. Pravděpodobně se držím v ústraní a bojuju s tendencí zmizet.

Poslech k četbě: I met sarah in the bathroom.

Jsi perfektní.

„Neznám tě.

A dokud tě nepoznám, můžeš být kýmkoliv. Splněným snem a zároveň nočním děsem, který rozdmýchá mé polomrtvé srdce k životu či touze po smrti ve tvém náručí. Ve tvých prázdných očích si budu promítat svůj šťastný úsměv, ze rtů budu ochutnávat hořkosladké fráze své vlastní představivosti a tvými dlaněmi se s hraným vzdorem nechám chytit pod krkem.

Dokud tě nepoznám, můžu si pohrávat s myšlenkou, že se při zaznění mého jména na okamžik pozastavíš. Necháš se unést zvrácenými představami mě ve tvé náruči a možná se sám sebe zeptáš, jaké by to bylo se vedle mě druhý den ráno probudit. Možná se sám sebe zeptáš, jaké by to bylo usínat s mými kakaovými vlasy všude po tváři. Máš chuť mě po nich pohladit, přitáhnout si mě k sobě blíž, abych cítila, co s tebou dělá má tichá přítomnost. Že jsem nejspíš tvým nočním děsem, který se stává skutečností. Že jsem někdo, kdo jen tak neodejde. Někdo, kdo nedokáže odejít bez rozloučení.

Dokud tě nepoznám, budu mít naději.“

Má vlastní slova z listopadu před třemi lety. Nikdy by mě nenapadlo, že tento dopis bude mít pokračování, neboť platonická bublina mezi námi praskla a Ty jsi viděl můj psychotický stav. Nepočítala jsem s tím, že o Tobě ještě někdy uslyším, že se mi ještě vrátíš do života v jakékoliv formě. Domnívala jsem se, že to ani nebylo nikdy mým přáním schovaným v úplňkových čarokouzlech. Rozhodně jsem si ani netroufla přivolávat Tě zpět. Přála jsem si být zavržena. Aspoň toto byly mé domněnky, než jsem si připomněla nejhorší paskvil, který v mé věži vytvořené ze slov, ohyzdil stěny a nadále hnije v koši mého webového království z roku 2020.

„Navíc se ke mně zachoval slušně. Jo, možná mě to bolí, možná mě to krapet sere, především kvůli tomu, že si za to (já, královna všech vožralých krav – pokloňte se bučící výsosti!) můžu sama. A i za tak krátkou dobu mi na něm opravdu záleží. Dlouho jsem nepoznala někoho tak plného života.  Co já vím, možná se ještě někdy setkáme a budou z nás přátelé.“

Ač jsem do těchto kýčovitých slov nevkládala žádnou naději, někde v univerzu visela a čekala na vhodnou příležitost k naplnění. Tři roky levitovala ve vesmíru a připravovala se ke zhmotnění v tu nejméně vhodnou chvíli.

Nevím, co Tě přivedlo zpátky, jestli povrchní krása mých fotek nebo prachobyčejná nuda a já měla posloužit jako nástroj k jejímu zahnání. Ale vrátil ses. Opět ses mi zjevil v životě ve chvíli, kdy se mi má pečlivě vybudovaná rovnováha bortila pod rukama. Ve chvílí, kdy jsem kolem sebe opět začala stavět vysoké zdi a bourala mosty minulosti. Nikdy se nedozvím, jak se zrovna Tobě daří překonávat hradby kolem zámku mé duše, neb je pečlivě střežím a v případě nutnosti se uzamknu ve věži, do které už mě nikdo nedokáže následovat. Ale už podruhé jsem ze svého úkrytu vylezla ven. Za Tebou. Aniž bych věděla proč. A pustila jsem Tě do nádvoří svého království, vděčná za šanci ti ukázat, kým ve skutečnosti jsem a jak daleká cesta za mnou od posledního tragického setkání leží.

Nikdy nevíš, komu zachraňuješ život tím, že jenom existuješ a komunikuješ. Já se na přelomu července a srpna opět pohybovala na hranici mezi šílenstvím a uzdravením. Svou přítomností, ač pouze konverzační, jsi mě nevědomky přiměl stáhnout oprátku z vlastního krku. Opět jsem se dokázala postavit na nohy. Avšak úsměv, který mi rozkvétal na rtech, kdykoliv mi přišla zpráva od Tebe, mě děsil. A stále mě děsí, ač jej mám pevně pod kontrolou.  Zároveň jsem za to nesmírně vděčná.

Jsi perfektní.

Poznáváš mě. Ale já si přeju poznat Tebe. I kdybys už nadále nebyl perfektní.

Objevil ses, jako písnička, kterou jsem roky hledala. Souběžně s tvým příchodem mi totiž ta melodie znovu hrála celou myslí.

Pohybuju se na propasti klidu a chaosu. Přemýšlím, jestli mi tohle platonické přátelství přes sociální síť vyhovuje. Chtěla bych mít reálný rozměr, nebýt nadále éterickým přeludem. Snažila jsem Ti to sdělit a ač vidět se byl Tvůj nápad, všechny mé snahy jsi zametl pod koberec a já zůstávám ve své platonické bublině s otazníkem, zda nechci zmizet zcela, neb dost možná nikdy nepraskne. Chceš, abych z ní vystoupila pouze, když jsi opilý. Jenom tehdy Tě zřejmě neděsím. Nebo Tě možná jen tehdy skutečně zajímám.

A přitom já si přeju pouze jednou odložit svá čarodějná křídla, přistát pevně na zem a na této pozemské rovině se s Tebou setkat tváří v tvář, abych pochopila tu zvláštní niternou touhu tě poznat. Nebo spíš to zdání, že už tě znám tisíce let. Pochopit, proč zrovna Tvé jméno rozproudilo mou zatuhlou krev. Nic víc. Neboť v tomhle stádiu mysli nedokážu být sobecká. Něco tak čistého přeci nemůže další bytost poutat očekáváním, ač v koutku své mysli slyším všechny ty hlásky Co by kdyby.

Proto to schovávám sem. Jsi mým tajemstvím. Dokud to nevyřknu nahlas před kýmkoliv, i před Tebou, vznášíme se v platonických sférách oba dva. Ten let mě konejší, ale zároveň už mě bolí křídla a potřebovala bych chvíli stát nohama na zemi. A skutečně Tě vidět. Dokázat se Tě zeptat, co je Tvým největším přáním, strachem nebo jaká bolest či štěstí Ti změnilo život. Dokázat projevit zájem.

Kdybych tohle napsala přímo Tobě, budu Tě tím nutit k odpovědi a to nechci. Nedokážu být teď natolik sobecká.

Proto jsem to schovala jsem. Jsi mým tajemstvím. A jen Ty, pokud to čteš, víš, kdo je adresátem tohoto dopisu a můžeš nadále zůstat ve své platonické bublině s vědomím, že já ji možná jednoho dne budu chtít opustit.

Až mě příliš budou mučit má „Co by kdyby“, stáhnu se.

Kdybys mi to dovolil, vzala bych Tě na všechna ta místa, do kterých jsem schovala části své nedotčené duše, která s Tebou z nějakého důvodu vystrkuje hlavu z iluzivního hrobu. Toulala bych se s tebou lesy, které mě objímaly, když stěny mé duše nedokázala obejít lidská bytost. Ukázala bych ti zvířata i stromy, co zhojily mé hluboké jizvy po bezohlednosti dřívějšího Já a lidí, kteří ji linčovali, jako kdyby byla plátnem určeným pro hněv a bolest.

Kdybys mi to dovolil, řekla bych Ti svá nejhlubší tajemství. Možná bys byl jediný, koho by neděsily.

Možná.

A možná ne.

Kdybys mi to dovolil, snažila bych se tě poznat. Přála bych si slyšet příběhy z míst, která jsi navštívil, o tom, co tě děsí uprostřed noci nebo naopak konejší, když okolním světem lomcuje bolest. O tom, jestli jsi měl někdy zlomené srdce nebo duši. O tom, jestli opravdu věříš na minulé životy a na to, že někteří lidé se musí setkat tisíckrát, dokud si nepředají to, co si dluží. Toužila bych naslouchat všemu. Vidět všechno. I kdybys nadále nebyl perfektní.

Sám už dávno víš, že já perfektní nejsem.

A možná si ze mě celou dobu jen utahuješ. Jsem formou zábavy, když jsi zrovna sám.

A možná se to nikdy nedozvím. I když my čarodějnice toho víme spoustu, aniž by ostatní otevřeli ústa. Dokážu vycítit překážku, neuzavřenou cestu, lež nebo další osobu. Ale nikdy to neřeknu nahlas. Tato schopnost chrání mě a nesmí nikoho jiného ohrožovat. Vidím víc, než říkám a všechna tajemství jsou u mě v bezpečí.

I proto zůstávám ve své platonické bublině. Nehodlám totiž nic ničit, do čehokoliv zasahovat. Nejsem překážka ani zkouška. Já chci jenom existovat a případně něco tvořit. Porozumění. Souznění. Nemám potřebu vlastnit.

Co vlastně chci? Vidět Tě. Možná jen jednou. Bez lidí a bez alkoholu. Možná pak nebudu již chtít nic. A možná budu chtít víc.

Jenom poznávat. Objevovat. A cítit.

Jsi perfektní.

A Ty už víš, že já perfektní nejsem.

Neznám Tě.

Mohu Tě poznat?