Vráceno odesílateli V.

Sladká bolest, co rve moji duši na kousky a sladká slova, co lahodí mým uším, pořád a pořád dokola, přehrávám si je jako svou nejoblíbenější písničku, i když jsem je nikdy neslyšela, ne ze Tvých rtů, kterými bych se nechala uvěznit na tisíc dní i tisíc nocí a nikdy bych nechtěla najít cestu ven, i kdyby to byl pouhý sen. Do každého si promítám své nereálné představy, jen do Tebe ne, i když splňuješ jedno z dalšího tisíce těch, co jsou Ti vzdálené na míle daleko, jako já Tvému srdci. Ta vzdálenost mě porcuje a démoni ujídají po lžičkách, jako kdybych byla tou nejlahodnější polévkou. Vždycky jsem si myslela, že jsem spíš jako arabská káva, pro někoho příliš silná, výrazná a pro jiného uhrančivější než hvězdy. Tvářím se, že mám slunce v duši, ale jen ten, kdo mě skutečně zná, tuší, že jsem přišla o své vysněné nebe a všechny ostatní hvězdy pro mě zhasly. I když mám kolem sebe dvacet dalších, chci jenom Tebe. Jak jsem to mohla udělat, takhle zaprodat sama sebe? Ptám se, kdybych to věděla, udělala bych to? Otevřela bych ty dveře? Pustila tě do svého zámku věže? Když bych věděla, že vše, co je mé, bude rozbito? I tak bych tě nejspíš pozvala přímo do své postele a jako v kostele bych ti řekla své ano. Pořád mě máš ve své moci. Ale komu není rady, tomu není pomoci..

Nechci, aby melodií dalšího dopisu pro Tebe bylo bolestivé piano, protože to ani zdaleka nevystihuje emoce, které k Tobě cítím. Když říkám k Tobě, nevím, zda vůbec existuješ, neboť jsi nádherná iluze se skutečnou tváří, Tvá existence se mi vryla pod kůži. Ač jsi opředen klubkem mé fantazie, neb jsem nikdy nedostala opravdovou šanci Tě poznat, mám pocit, jako kdybych se nepletla. Naivita je ovšem vlastnost princezen a ne prozřetelných čarodějek s tarotovými kartami v ruce. Ovšem i ty karty mi šeptají, že nejsem daleko od pravdy.

Ale ten smutek mě pohlcuje. Není způsoben ničím jiným, než tím, že i to málo, co jsme měli, zmizelo a nejspíš se to nikdy nevrátí. Přátelství, ve kterém jsem se cítila slyšena, ale díky rodící se zamilovanosti jsem ztratila schopnost se ptát, příliš jsem se bála, abych svou zvídavostí nepřelézala Tvé hradby. A ač jsem nezaklepala, strašně jsem se přála, abys mi otevřel bránu a já mohla nahlédnout do Tvého království. A přeju si to pořád, i když jsem se dávno rozhodla pro mlčení. Zpovzdálí pozoruju, jestli jsi šťastný. Ani tuto odpověď neznám, mohu pouze tušit, že jsi ve správných rukách, na správném místě a ve správný čas. Nikdy bych se nepokusila narušit zamilovanou symfonii dvou propojených duší, to je pro mě posvátné. Konec konců jako všechno krásné, co jsem sama nikdy nedokázala mít.

Snažím se žít dál, nevěnovat svou pozornost té uhrančivé iluzi Tebe žijící v mé hlavě, ale je to, jako kdybys mi koloval v žilách místo krve. Překračuju své vlastní meze ve snaze oprostit se ze zamilovaných okovů, do kterých jsem se sama uzavřela. Nechala jsem někoho, aby se mě dotýkal. Nebylo to s láskou, naopak. Ocitla jsem se svázaná a vydaná napospas. Necítila jsem se jako lidská bytost, jenom jako nádoba určená pro mužský chtíč a na těch pár hodin jsem zapomněla na svůj vnitřní závazek fantaskní verzi Tebe. V řetězech, ale volná od bolesti. Bylo to jako s jakoukoliv drogou, když přestane fungovat: následky na sebe nenechaly čekat a chytly mě pod krkem tak pevně, že jsem ztratila hlas a najednou jsem celý tento zážitek viděla v naprosto jiných barvách. I když jsem byla v náručí hodné duše, která si jen myslela, že mě fyzickou brutalitou potěší, necítila jsem se v bezpečí. Ovládla mě emoce, kterou prý běžně nezadané svobodomyslné ženy netrpí. Vina mě škrtila tak moc, že jsem mohla křičet jen ve své hlavě. Paradoxně Tvé jméno. Jak se můžu cítit nevěrná, když jsem Tě nikdy neměla?

A přitom jsem dostala krásné bílé růže, vyznání i obrovskou empatii navzdory mé kruté upřímnosti, která zahrnovala obeznámení s tím, že moje srdce je pod nadvládou někoho, kdo dost možná ani neexistuje. Jsem sama sobě krutým vězením. Netuším, proč se zamilovávám do vzdušných zámků a platonicky si maluju krásný konec, který není ani zdaleka pravděpodobný. Netuším, proč mě takhle nerozechvěje člověk, co by si zasloužil každou část mé fantazie spolu s nedotčenou polovinou mého krvácejícího srdce. Nevzdávám to, ale obávám se, že není v mých rozechvělých rukách ovládat něco tak křehkého, jako je láska (byť možná pouhé její zdání). Někdo skvělý na mě čeká mezitím, co já stále někde hluboko uvnitř sebe doufám, že jsi skutečný a že se vrátíš. Tahle ironie fakt není hořkosladká, ani nelahodí mé dekadentní povaze. Jsem určena pro to něco tvořit, smát se a k tomu, abych dělala ty správné lidi šťastnými. Teď jsem však katem a mým největším strachem je, že nejen pro sebe samou. Radši však veškerá ostří otočím proti sobě. Už nikdy nesmím nikomu ublížit. Nikdy.

Jsi pryč a zároveň ne zcela. Ani nechci, abys zmizel úplně. Nedokážeš si představit, jak mě uklidňuje pouhé zjištění, že mě stále vidíš. Ač se snažím to nedělat, u každého instagramového příběhu hledám Tvé jméno. Tvá přítomnost, ač beze slov a ve vzduchoprázdnu internetu, mě konejší. Jednoho dne nejspíš znovu odejdeš z mého života úplně.. už jsi vlastně odešel, dva dny po tom, co jsem napsala tyto věty dopisu. Ale stejně stále čekám. I když už mě nevidíš. Chtěla bych Ti tohle všechno napsat přímo, ale má hrdost ani mé zásady mi to nikdy nedovolí. Nikdy bych Tě nezatížila svým vlastním neopětovaným citem. Už ne.

Smutek je to poslední, co mi zbylo. Jsem zpátky ve svém černobílém světě a zase toužím tančit v dešti, být políbena pod rozkvetlou třešní, pozorovat úplňky a nebýt sama, když uvnitř mé duše nastává nov. Každá má buňka si to však přeje prožívat s Tebou, má drahá iluze, protože pouhá Tvá přítomnost skrze slova visící v neexistujícím prostoru protkávajících se sítí, ve mně tyhle dlouho spící sny znovu probudila k životu a přivedla z mrtvých i mou jemnou, zranitelnou tvář, kterou jsem si myslela, že jsem ztratila s prvním úderem pěsti temného prince. Takové jsou mé city k Tobě. Něco ve mně díky pouhé vykonstruované iluzi Tebe rozkvétá.  A přitom je šance, že jsi jako ostatní princové v mém životě, kteří touží jen po mém tělu, sevřít moje ruce do řetězů a spermatem do mě vyprázdnit veškerý svůj hněv.

Ale Nikol, ty máš přece řetězy a drsnej sex ráda.

Ano, protože jsem si myslela, že už v životě nikdy nebudu stát o to, aby se mě někdo dotýkal s láskou.

A teď o to stojím. Sice jsem něčí Valentine, ale tou mou jsi stále Ty. Čistší emoce už snad ani nejsem schopná.

A taky už se nikdo nesměje mým vtipům o Richardovi Krajčovi, což je samozřejmě nepoetická tragédie, která nelze říct mým čarodějným jazykem, páč je to zkrátka na hovno.

V mém životě se nyní všechno mění. Řada přátelství nevydrží můj žár a druzí si ani nevšimnou, že pálím mosty tak intenzivně, až lehají popelem. Musím zvážit své další kroky vstříc lepším zítřkům mého dospělého já v konzumním kariérním řetězci, který mě děsí k smrti, neboť bych toužila být schovaná v chaloupce se psy, pěstovat si bylinky a poslouchat praskající polena v krbu. Přemýšlím, že uteču za devatero hor a řek (možná do Nizozemí nebo na Island) starat se o stáda ovcí. Jediné zůstává stejné a to jsou mé myšlenky. Má první myšlenka po probuzení a poslední myšlenka před usnutím patří Tobě. A věř mi, jsou to krásné myšlenky. Jen mě občas bolí.

A když vidím 11:11, všechno ve mně řve, abych si sobecky přála něco pro sebe, abych se pokusila obejít svobodnou vůli. Ale ne, dokud mé přání není naprosto čisté, budu jej věnovat pouze Tobě.

Moje přání zní: „Nechť jsi stále šťastný.“

Ať už je zdrojem Tvého štěstí kdokoliv a cokoliv.

A pevně věřím, že i já časem nechám člověka, který o mě skutečně stojí, aby mi ukázal, jak je svět krásným místem. Ale něco ve mně stále čeká na Tebe. Možná to tak bude vždycky, to nevím.

Vím jen to, že jednou budu i já v pořádku. Bylo by nádherné, kdyby to bylo s Tebou, ale stejně nádherné to bude i bez Tebe. Doufám. Jednou to co by kdyby ve mně utichne. Jen ne dnes. Jen ne zítra.