Vráceno odesílateli VII.

Je listopad a na Olomouc oděnou v patchworku z listí padla mlha. Není skoro vidět, jako kdyby každý krok vedl do prázdna. Dívám se před sebe a nevím, kam jdu, netuším, zda jsem se nevychýlila ze svého směru a jako můra letím za světlem. A stále doufám, že jsi tím světlem Ty. Příslib budoucnosti, kterou jsem si vysnila. Iluze, kterou nedokážu zbořit. A mlha pozvolna pohlcuje i moji duši.

Když bylo léto, moje letargie na chvíli pominula. Naprosto odevzdaná přítomnosti, řadu nocí pod širým nebem, ač moje myšlenky stále volaly Tvé jméno, jsem hltala horký vzduch plnými doušky. Nezáleželo mi na tom, jestli si popálím své rty, které jsem na dobu uzamkla na několik západů se snahou skrýt za ně sladká slova i nářky a s cílem nepustit k nim nikoho, po kom mé srdce neprahne. Možná to bylo počasí, co ve mně spálilo zásady, možná tíha osamělosti a možná touha vyprostit se z tohohle hořkosladkého vězení. Nechala jsem dva vetřelce, aby mě políbili.

S prvním z nich mě dělilo šestnáct let a dostal mě na kouzlo okamžiku. Metalový koncert během obrovské bouřky, která uvěznila veškeré obecenstvo pod stanem a já se jednoduše nechala svést vidinou ručníku a suchých ponožek. Najednou jsem byla v náruči muže, kterého mé dobrodružné patnáctileté já chodilo pozorovat do nyní již dávno zavřené kavárny. Zdálo se to jako dobrodružství za hranou morálky, co by mě mohlo dostat z mé absurdní počestnosti na protest mým nejtemnějším strunám, ale žádná ďáblova symfonie se nespustila. Když ze mě začal svlékat oblečení, hořela jsem, ale ne žárem vášně, tenhle oheň mě chránil, aby nepřešel za mou čarodějnou hranici a nepřipojil se k dalším mrskačům nazývající mě ztělesněnou temnotou. A především, ač jsem to sama před sebou skryla do malé krabičky od zápalek na dně své vyhořelé duše, nebyl jsi to Ty. Dlaně jednaly za mě, něžně ho pohladily po stříbřitých vlasech a jemný odmítavý polibek dořekl zbytek.

Když mi po týdnu od onoho dobrodružství odsouzeného k zániku napsal, že o mě nemá ani špetku zájmu, protože jsem mladá a má krása zase naprosto umělá, místo toho, abych procítila nevyžádané odmítnutí, jsem ti o tom chtěla napsat. Smál by ses nejspíš stejně jako já. Ale neudělala jsem to, protože Ty jsi šťastný beze mě a nikdy jsem v Tvém životě nehrála podstatnou roli.

Takových situací se událo víc. Ne tedy těch, kde bych skončila v posteli s dvaačtyřicetiletým chlapem, ale takových, u nichž jsem se smála a přemáhala mě chuť Ti o nich napsat. A abych nebyla přespříliš poetická, připomnělo mi to scénu ze Sexu ve městě, kdy Miranda říká Stevovi, jak moc jí chyběl a kdykoliv viděla něco vtipného, měla chuť mu o tom říct. No, takhle to mám i já.

Bohužel nejen s tím vtipným. Ale v létě se nedělo nic bolestivého, naopak, po státnicích ze mě opadla tíseň a snažila jsem se zapomenout na to, co mě tehdy zachránilo od mé přetrvávající nespavosti. Na pár zpráv, co jsme si vyměnili, když se moje duše z poctivě poskládaného zrcadla opět roztříštila na droboť. Nestálo v nich nic, co by ukojilo romantikovo bezedné srdce, kdepak. Běžná slova dvou přátel, která mě naplnila štěstím a po několika dnech bdění jsem se konečně dokázala podvolit spánku.

Ano, pořád si říkám, že tohle není normální. Tak enormní cit k iluzi. Ale věř mi, milionkrát jsem se pokusila zničit piedestal, co Ti moje rozpolcené srdce vytvořilo. Probodávala jsem ho trním, opakovala si znění Tvého odmítnutí před několika lety, zdůraznila, že sis se mnou krátil pauzu od své nejspíš pravé životní lásky a křičela sama na sebe, jak nepodstatná jsem pro Tebe vždycky byla, abych apelovala na svou do nebes se tyčící hrdost, ale nic z toho nefungovalo. Stále jsi perfektní.

Mám takové nutkání vystřihnout si Tě ze srdce, nalepit do deníčku a otevřít ho, až se na Tebe zvládnu podívat bez jakýchkoliv iluzí. Do kapitoly lásky jedné tmavovlásky, která je téměř zcela o Tobě. Nikoho jiného jsem do ní nedokázala vepsat, ostatní příběhy v sobě měly tolik temnoty, že jsem jim vyhradila vlastní říše, daleko od sebe samé, jako kdybych nikdy nebyla hlavní postavou. Jako kdybych nikdy nebyla pouhou nádobou na hněv a sperma. A Tebe.. tebe jsem si napsala, vysnila. Jsi iluzi. Pravděpodobně jsem se svými vzdušnými zámky řadu světelných let daleko od reality. Nejspíš jsi byl jen zničeny a znuděný s touhou po zábavě. Nejspíš jsem vypadala jako zábava. Jenom maso, žádná duše. Dočasná zastávka. A možná jsem volnomyšlenkář, který se váže jen zřídka. Ale s Tebou to bylo vždycky jiné. Myslela jsem, že jsi to tušil a že bys podruhé neotevíral ty dveře, pokud bys necítil ten potenciál.

Je to tajemství, pro které stojí za to zemřít?

Ano, byla jsem volnomyšlenkář, co se váže jen zřídka. A tímto otevírám druhou kapitolu léta. Srpnová příroda ve mně probouzela ještě větší žár, jako kdybych v sobě pálila své zásady a všechno bylo dovoleno. I ocitnout se v náruči člověka, kterého znám celý život, ač jsem si přísahala, že v Pelhřimovských vodách už nikdy nebudu plavat, natož se topit. A on zamkl klec. Chvíli mi v ní bylo krásně, dostávala jsem všechno, po čem mé srdce hladovělo. Slova plná příslibů, dlouhé toulky krajinami Vysočiny i intimitu za hranicemi potřeby, která uspokojovala jak mou jemnou tvář, tak femme fatale, co se ráda pere o moc. Možná bych ho mohla začít časem milovat, říkala jsem si. Zůstala bych v bezpečí před svou divokostí a zároveň, kousek po kousku, bych dokázala zbourat piedestal a Tebe navždy osvobodit z mého srdce.

Ale ne. Nejsou to ti, co nám nosí modré z nebe. Jsou to vždycky ti, o kterých píšeme básně a šli bychom pro ně do podsvětí.

Jakmile léto skončilo a vrátila jsem se sem, do svého pokoje protkaného všemi možnými vůněmi, plného měkkých peřin, šeptajících polodrahokamů a pnoucích se květin po skříních, najednou se mi začal jeho cigaretový parfém hnusit a každá má buňka křičela, že by tomuhle světu nerozuměl. On ne, ale Ty ano.

A ještě víc má duše začala křičet, když se přede mnou po několikáté opil a svým nepřítomným výrazem mi připomněl osobu, co jsem uvěznila do povídek Úhel pohledu. Naprosté prozření však přišlo 17. října. Malebná úplňková noc, kdy jsem si splnila další z životních snů a dopřála si koncert Nicka Cavea. Při zaznění prvních tónů jsem začala nekontrolovatelně brečet. Ne bolestí, ale nad tou krásou, co hojila mou duši po měsíci uvězněné ve světě, kam nepatřím. A pak jsi mi poslal zprávu, že tam jsi též. Dávno jsem se odnaučila propadat spirituální psychóze a hledat znamení tam, kde je racionální vysvětlení, ale tohle šeptání svého podvědomí jsem nedokázala ignorovat. Bylo to jako v mém Olomouckém pokoji. On do něj nepatří, ale Ty ano. Teda, ne Ty. Iluze Tebe. A v tu chvíli mi došlo, že ač mě zasypává krásnými sliby, v jeho světě budu chřadnout a on v tom mém propukat ve smích, kdykoliv si pustím Sigur Ros.

Ač mi to došlo, stále jsem se z klece nevysvobodila. Možná si přeju, aby se mi v ní zalíbilo, protože si tím zakazuju toužit po Tobě.

Možná je tohle první dopis, který je vážně dopisem, nikoliv vyznáním lásky. Protože se snažím si připustit, že Tě nikdy nezískám, že se mi nevrátíš do života a ta iluze se jednoho dne rozpadne. Ač se Tě z toho piedestalu snažím shodit násilím, nejde to. Platonická láska je definicí fotogenie, spatřujeme bytost v takových barvách a krásách, v nichž to pouhé oko reality neumožňuje. A já jsem zcela okouzlena touhle deformovanou realitou, nadlidskou fikcí, že se na Tebe nedokážu podívat jako observační dokumentaristka a s ironií mě vlastní Ti šlápnout svou Martenskou na krk, jak to běžně dělám komukoliv, k němuž začnu vzhlížet jako k jediné hvězdě na nebi.

Deluc i Sontag měli s tou prokletou fotogenií pravdu. A moje srdce je možná zkreslující čočkou.

Možná mi jednoho dne tuhle sladkou verzi sebe pomůžeš zničit. Možná. Možná. Možná.

Ale stále to není dnes.

Dnes jsem ještě pořád Tvoje.

A jediné, co si přeju, je projít s Tebou do Narnie, do alternativního vesmíru, prožit společně den, který by mě nadobro uvěznil v mém sladkobolu nebo jej naopak navždy roztříštil. Pouhých dvacet čtyři hodin ve Tvé společnosti by dokázalo piedestal zničit, nebo mě nadobro ukonejšit.

Chci jen znát. Chci mít jen tu šanci. Chci se pohnout z místa.

Zabít to. Anebo mít při nejmenším skutečný důvod ke stýskání.

Musím najít způsob, jak se osvobodit.

Už je čas.

A když to nedokázal člověk, kterého znám celý život, kdo to svede?

Kdo svede nejen moje tělo, ale i mou duši?

Kromě Tebe.