Hraničářův manifest

Jsem tady znovu. Uvnitř toho děsivého místa. Uvnitř toho nekonečna. Uvnitř své vlastní hlavy. Tentokrát se neprocházím po planetárních prstencích, nedotýkám se hvězdného prachu jako plážového písku, neobjevuju v galaxiích své fantazie nové civilizace. Spadla jsem. Pohltila mě černá díra. A teď jsem ve vyprahlé propasti. V propasti bez ozvěn. V trýznivé prázdnotě. V Nietzseho nihilismu, který nevede k žádnému prozření, k žádnému lepšímu zítřku. Zítřek neexistuje. Čas neexistuje. A já z nějakého důvodu stále ano. I když nechci. I když si přeju, aby mi prázdnota zcela pohltila duši, aby mé vědomé já nadobro přestalo existovat.  
Ležím na dně své hlavy a ty na mě mluvíš. Říkáš mi, že jsem jenom líná. Mé onemocnění ti připadá jako rozhodnutí ve svobodné vůle, cestou prázdnoty jsem se vydala sama, protože mě štěstí nebaví. Protože jsem si příliš četla příběhy o zlomených kněžnách temnoty, co svůj věčný žal zahání v oblacích koksu. Přála bych si, abys mě na tohle místo mohl následovat. Provedla bych tě tím mučivým uvědoměním, že žádný šťastný konec neexistuje. Dala bych ti ochutnat svou bezednou agónii.  

Říkáš mi, že jsem manipulativní monstrum, které si s lidmi hraje jako loutkami. A já ti věřím. Cítím se jako Krysař, který vede své blízké společně se sebou do propasti, kde společně zhyneme. Kéž bych na smrti spatřovala něco romantického, něco víc než touhu zmizet a být navždy zapomenuta. Ve strachu, že se se mnou na tuto neprobádanou pouť, do tohoto zapomnění, vydá jedna z mála bytostí zcela nepohrdající mou existencí, nepískám nahlas na flétnu svých emocí a sama se připravuju na tiché umírání. Moje mlčení ti však též připadá jako manipulace. Jako kdybych v tobě úmyslně vyvolávala strach. Jako kdybych tě svým tichem chtěla přimět k činům. Napadlo tě, že jen cítím vinu za tvé mylné pocity a v nejhorších chvílích, jako je tato, jako je bytí v údolí bez ozvěn, sama sebe bičuju jako nezkrotné zvíře, co si zaslouží trest? Trest za to, jaké se narodilo. 

Říkáš mi, že jsem příliš dynamická a ztrácíš se v mých náladách, kterými se ti snažím ničit život. Mezitím co já mám strach. Strach z toho, že se ztratíš jako všichni předtím v prachu, co rozvíříš botami svým útěkem ode mě. Proto ti dávám najevo každou kapičku štěstí, co proteče mými žilami. Intenzivně, s radostí, daleko od údolí ozvěn. Beru tě do svého duhového vesmíru se srdcem na dlani. Jenže i mé štěstí považuješ za pouhou nedůležitou náladu. Za náladu pomíjivou a brzy nahrazenou bolestí či vztekem. Proto ten proces raději urychlíš větou: “To jsou jen sny, taková budoucnost nás nečeká.” .. a já pohřbím své radosti ke svým nenaplněným snům. 

Říkáš mi, že nejsem schopná se bavit. Když se vytrhnu z otěží, těžko mě doženeš. Ochutnám každou omamnou látku, seznámím se s každým člověkem a okořením všechny konverzace svými nevybouřenými slovy. Připadám ti jiná. Příliš společenská, příliš sdílná. Nesnášíš, když mlčím a nesnášíš, když si k sobě pouštím lidi blíž. Nesnášíš mojí lásku a odsuzuješ mou nenávist.  

Máš pocit, že mě neznáš a nikdy znát nebudeš. Mnohokrát zrcadlím tvé vlastní rozpolcení a trpím ztrátou své identity. Utváříš mě ty. Tvé sny, tvé touhy, tvé strachy, tvé bolesti. Miluješ mě, nebo mě nenávidíš. Protože miluješ či jen nenávidíš sebe samého. Pro mě mezi láskou a nenávistí je pouze tenká hranice. Neznám ten pocit, mít někoho jen trochu rád, či někoho nemuset. Buď za tebou půjdu kamkoliv, i na místa, na která tě nikdo nedokáže následovat, obrátím svět vzhůru nohama, abych tě rozesmála, stanu se vyrovnanou, abych tě zachránila. Ale pokud tě nenávidím, nedozvíš se to. Zemřel jsi pro mě. 

Ale když se snažím najít prostřední cestu, cestu klidu a míru, křičíš na mě. Křičíš na mě, protože si říkám o berličky, které k té cestě potřebuju. Žádám o tvou lásku, o tvůj smích, o tvé přátelství a o to, abys ty jednou svůj svět vzhůru nohama, abych v něm našla bezpečné místo. Chceš, abych se uzdravila? 

A když se uzdravím, již nebudu vše odpouštět. Seznámím se se svou vlastní cenou, nepocítím vinu za každou špatně formulovanou větu, nezahrnu tě takovým množstvím lásky v okamžik, kdy budeš probodávat mou duši, opustím jakoukoliv nezdravou situaci. Nebudu se za tebe prát do roztrhání těla, neboť stejnou míru lásky jako tobě dám i sobě samé. Když se uzdravím, už nikdy nebudu v tvé moci. Nepůjdu slepě za tebou. 

Stěžuješ si na to, že se můj mozek vrací do chvílí, kdy jsem byla dítě. Tam, kde to všechno začalo. Tam, kde mi poprvé byla odepřena láska a místo ní jsem dostala bolest., Stěžuješ si na to, že ztratím řeč, když mi opakuješ fráze, které jsem již slyšela. Jako malá holčička. Jako ta, co potřebovala pouze lásku. Když se ti rozpadám v náručí, neschopná se sama umýt, držíš tu malou holčičku, kterou jsem byla. Na malou vyděšenou holčičku bys taky křičel? 

Jsem pro tebe perfektní jen ve chvíli, kdy jsi ztracený a má empatie ti pomáhá najít cestu ven. 

Jsem hraničář. A tvé neporozumění je mým spouštěčem.