Kruh bolesti s názvem 2022

Všichni máme na rukách krev.

Před rokem touhle dobou jsem byla ještě se svým bývalým přítelem alkoholikem. Leden byl pro mě nejšťastnějším obdobím celého roku, neboť onen ex přistoupil na to, že se po dobu čtrnácti dní nedotkne žádného chlastu. Začali jsme spolu uklízet celý dům, třídit vybavení.. budovat si společné hnízdečko. A já se na okamžik cítila šťastná, neb právě toto je mé skutečné přání. Stvořit místo jménem domov, se svou spřízněnou duší. Odmítala jsem však vidět, že více, než mým přítelem, byl mým nepřítelem. A jeho nepřítelem stále je a možná navždy bude alkohol. Ano, moji věrní čtenáři, můžete se těšit na novou povídku s tématikou toxického vztahu.

Téměř skoro celý uplynulý rok jsem právě o něj bojovala, ač vlastně ani nevím, jestli jsem ho milovala. Bylo tam mnohem více bolesti než hřejivého souznění. Přála jsem si ho zachránit. Bohužel jsem při hře na spasitele ztratila sebe samou. Zcela. Nikoliv obrazně. Málem mě to stálo život.

Nakonec se se mnou rozešel. Přes zprávy. Věci s úšklebkem předal mojí mamce, jako kdybych pro něj nikdy nic neznamenala. Sliboval mi věčnou lásku, svatbu, nápravu vztahu, jež zničil. Místo toho mě bodnul do zad a zmizel. Nic mi nevysvětlil. Nevěděla jsem proč.

Udělal to v době, kdy nějaká nezodpovědná kráva srazila autem mého strejdu, který na následky zemřel. Udělal to v době, kdy mi drogy vzali dlouholetého kamaráda a přešel též na druhý břeh. Udělal to v době, kdy osoba, jež mi před lety byla blízká, znovu zahájila boj s rakovinou a nakonec jej prohrála.

Věřím tomu, že něco ve mně zemřelo. Málem jsem i skutečně zemřela.

Dva měsíce jsem bojovala se silnými disociativními stavy, jež kráčely ruku v ruce s neuvěřitelnou panikou. Fyzická bolest přestala existovat, kyslík neprocházel plícemi, prochladlá zem pro má záda byla jako vzduchoprázdno. A duše.. duše spadla na dno oceánu, do propasti bez konce. Každým krokem jsem se bořila hlouběji, bez naděje na záchranu. Modlila jsem se… tedy, spíše řvala o pomoc, čekajíce na odpověď. Psychologové, psychiatři, moji dva přátelé, maminka.. všichni se mě snažili vytáhnout. Strašně jsem si to přála. Avšak jako kdybych se jich nedokázala chytit.. nedokázala jsem se o ně opřít. Jediné řešení pro mě představovala hlaveň pistole, hrst prášků, žiletka či rychle jedoucí vlak.

A pak se objevil zcela neznámý člověk, který to dokázal. Sama pro to nemám vysvětlení. Získal si mou absolutní důvěru v té největší agónii. Najednou jsem neměla takový strach a po malých krůčkách jsem vystoupala z propasti, aniž by mi docházelo, co mě vede ven. Kdybych to tušila.. nejspíš bych se v ní raději ztratila na dobro.

Po dlouhé době jsem někomu ukázala celý svůj vnitřní svět. Bezprostředně, neopatrně, s naprostou důvěrou, se stoprocentní jistotou, že nikam neodejde. Ovšem, neuvědomovala jsem si jednu věc. Jeho jemné a laskavé chování ve mně probudilo emoce. Emoce, kterých jsem se zřekla. Navíc, jak by se někdo natolik hodný mohl zamilovat do mé, temnotou prostoupené zbloudilé duše. Do zlomené čarodějnice. Do pouhého přízraku lidské bytosti.

A měla jsem pravdu. Nikdo natolik hodný není schopný opětovat cit osobě, jejíž narození bylo erorem. Nezlobila jsem se.. a přála si přátelství.

Odešel. Tak, jako všichni. Jako každý, kdo spatří hloubku mého onemocnění. Bez vysvětlení.

Vrátila jsem se do propasti. Na pár dní, na pár nocí. S vědomím, že tentokrát dokážu najít cestu ven sama. Uvěznila jsem se do ní zcela vědomě, neb na mých rukách též utkvěla krev. Ve svém utrpení jsem slepě bodla do nevinné dušičky. Zcela zbytečně. Zasloužila jsem si žalář s vypolstrovanými zdmi i svěrací kazajku.

Před pár dny jsem odemkla zámek od svého vězení. Naslouchat sobě samé mě stálo zbytek síly. Porozuměla jsem svému chování, třímám v dlaních podstatné poselství: „Pokud kvůli někomu či něčemu ubližuju sobě nebo jiné duši, není to správné. Nestojí to ani za vteřinu bolesti.“

Po hloubavém rozhovoru se svým rozpolceným nitrem jsem si uvědomila, že má nemoc není žádnou výmluvou. Bojuju, pracuju na sobě, každý den, každou vteřinu. Nikdy se nevzdávám. Naučila jsem se otevřeně říkat, kdo jsem a jak je potřeba ke mně přistupovat. Proto prosím, vás všechny, co v mém životě zůstáváte.. neberte to na lehkou váhu. Pravda mi nikdy neublíží. Možná kvůli ní uroním pár slz, ale má duše nebude vytékat po kouskách znovu do propasti. A nakonec vás obejmu, v bezpodmínečné lásce, neb jsem jí schopná.. ke své rodině, ke svým přátelům, k budoucímu partnerovi. Nezáleží na tom, co se stalo, vždycky tady budu. Neodejdu. Pokud mi nebudete lhát, manipulovat mnou, vymlouvat se ve snaze mě nezranit.. vždycky to ucítím. Pokaždé poznám, když se změní váš přístup, v tom spočívá prokletí mé poruchy. Ač leckdy trpím přívalem úzkostlivých myšlenek, většinou mají opravdový základ. Základ, jež mi někdo zatajuje.

Z letošní zkušenosti vím, že kdyby ke mně všichni lidé byli upřímní a skutečně mi naslouchali, když jim zcela otevřeně říkám, kdo jsem a co se může stát v nejhorších případech.. uzavřel by se tento kruh bolesti, nezraňovala bych sebe samou ani kohokoliv jiného. Upřímnost však vyžaduje odvahu.

Dále jsem si uvědomila, že podstata lidí není zlá, zákeřná.. spousta z nich mi nechtěla ublížit. Ale to jádro je povětšinou ryze sobecké. Pokud jsi srab, slepě mě zraníš svou zbabělostí. Stejně jako já se nechala zmítat v sobecké bublině iluze štěstí a když mi ji někdo praskl, vybouchla jsem.

Nadále mám na čem pracovat. Tento rok jsem zcela ztratila kvůli svým obsesivním emocím.. nevím, zda je mohu nazývat láskou. Další rok to nedovolím.

Všichni máme na rukách krev. A já nechci třímat nůž. Ani se zavírat do žaláře či mít šípy v zádech. Možná je cesta naprosté upřímnosti tou nejtěžší, ale pevně věřím, že jedině tudy dojdu do správného cíle v souladu se sebou samou. Můžeš kráčet se mnou.. ale prosím, nikdy se nevychyluj ze směru. Víš, kdo jsem. Ukaž mi, kdo jsi ty.

I přes obrovské množství bolesti se najdou okamžiky, za které jsem vděčná. Má maminka je zhmotnělý anděl na zemi, mám zpět svou sestru, švagra a dvě krásné neteře. Mám pár kamarádů do deště, co se mnou toto šílené období přežili, duo správných spolubydlících.. a v neposlední řadě člověka, jež se vrátil z dávné minulosti. Člověka, jehož náruč si neklade žádné podmínky.

Doufám, že kruh bolesti se v roce 2022 uzavřel a já do něj již nikdy nevkročím.