Pastelkové víle

Abyste, moji milí čtenáři, věděli, komu je tento dopis adresován, zavítejte na tuto internetovou adresu. Pokud jste se také ztratili, pomůže vám najít cestu ven.

Pastelkové víle Marušce.

Je těžké napsat dopis bytosti, kterou vlastně neznám a zároveň mám pocit, jako kdybychom se potkaly v řadě minulých životů a měly neobvyklé pouto. Když jsem Vás viděla poprvé, byla jsem ještě nevinným nepopsaným listem papíru, dítětem, kterého přitahovaly všechny barvy duhy a Vy jste pro mě byla vílou, která se narodila do lidského těla s křídly, jež vidí pouze ti, co pochází ze stejného světa. Podobala jste se mým kamarádům. Tím míním dryády, co mi tiše šeptaly, že nejsem sama, múzy chodící na návštěvy po nocích s čajem plným inspirace nebo víly, které poletovaly kolem květin v mém veselém dětském pokojíčku. Viděla jsem nejen světy uvnitř Vašich obrazů, ale Vás uvnitř každé pastelkové scenérie. Měla jsem pocit, že jsem v každém výtvarném dílu nacházela část Vaší duše, která ke mně promlouvala. Jako ty dryády. Že nejsem sama. Tento dojem umocnil Váš obraz s poloprůsvitným duchem stromu a malou rusovlasou holčičkou. Tu nadpřirozenou bytost jsem totiž sama viděla ve svých snech. A byla jsem si jistá, že tím děvčátkem na obraze jste Vy.

A tak jsem byla zvědavá, zda Vás slyší i další lidské bytosti. Jakmile jsem dokázala ovládat počítač, zřídila jsem si blog. Stal se akášou mé mysli, ve které dokázali číst jen ti, co mluvili podobným jazykem. Vypěstovala jsem si tam několik přátelských vztahů, jež časem uvadly tak, jako moje duše. A ti lidé Vás také viděli, slyšeli z obrazů různé příběhy a oslovovala je Vaše éterická persóna. Chvíli jsem měla pocit, že někam patřím. Bohužel jsem se hluboce spletla, časem mi přestala stačit pouhá slova vyťukaná do klávesnice. Byla jsem hladová po životě a po zážitcích. Po zakázaném ovoci.

Vždycky jsem měla problém rozeznat dobrodružství od nebezpečí a naprostého šílenství. Mé dvanáctileté já přišlo s rozhodnutím se zcela zříci jídla. Dovolilo si ochutnávat pouze ovoce nebo zeleninu, neboť chtělo být lehčí než vzduch, aby mohlo zůstat v objetí se svými přáteli z jiných světů o něco déle. Aby se stalo vílou navzdory své tmavé pleti a rysům tolik vzdálených od jemnosti. Lékaři mou obsesi nazvali anorexií a měli pravdu, jen jsem to tehdy nechtěla slyšet. Nechtěla jsem slyšet, že je to nemoc, co mě nikdy nespojí se světem, ze kterého mě vytrhli a hodili na zem. Přece bych se já sama nikdy nerozhodla být tady, s lidmi, dobrovolně. Schovávala jsem se do Vaších knížek a obrazů, neb jsem se v nich cítila jako doma. Ta pubertální dívka bohužel netušila vůbec nic, ani neviděla pravá poselství Vašich příběhů jasně ukazujících propojení lidské podstaty s universem. Časem má touha odejít z pozemské říše rostla a obrazy i knihy mi přestávaly stačit.

Stále jsem se však snažila najít způsob, jak tu být šťastná. Začala jsem se přátelit se skutečnými lidmi. V šestnácti letech i s alkoholem a chlapci. Bohužel má dobrodružství nebyla ani zdaleka bezpečná a stala se voláním o pomoc, které nikdo neslyšel. V tomhle věku je to přece normální. Sedmnáctiletá Nikol se poprvé seznámila s fyzickou láskou, která zdaleka nebyla tak éterická, jak si ji představovala. Ale víc, než cokoliv, toužila být milovaná. Bohužel měla slabost pro ztracené duše. Snažila se jim pomoci, neboť sebe uzdravit nedokázala. Jenže jejich bolest se lišila. Projevovala se násilím a nadávkami, vynucováním sexuálních aktivit a neustálým vyhrožováním. Jenže já, bláhová, je i tak chtěla zahojit. Neprobral mě ani zlomený nos a duše na padrť. Ani dítě, kterému by v tuhle dobu byly skoro čtyři roky, kdybych jej neposlala zpět do vesmírné čekárny. Kéž bych tehdy utíkala do světů ve Vašich obrazech, ale třpytivý vílí prach ze světa fantazie jsem vyměnila za chemický sníh.

Tehdy mě lékaři zařadili do další škatulky s nápisem Hraniční porucha osobnosti. V tu chvíli se mi rozpadl celý svět, neboť se má noční můra stala skutečností. Doopravdy jsem se začala považovat za šílence a zapomněla jsem, že existují lidé, zdraví, vyrovnaní, kteří mluví stejným jazykem jako já. Až ve třiadvaceti letech jsem se nad svou diagnózou povznesla a začala hledat odpovědi ve svém nitru. Tehdy jsem přijala to, že nikdy nebudu krásnou a něžnou vílou, co žije ze vzduchu. Nepocházím z českých lesů, ale z písečných dun, z temných oceánů, z příběhů tisíce a jedné noci. V žilách mi koluje více arabské krve než-li tuzemské. Přijala jsem svou skutečnou identitu blížící se čarodějce nebo bojovnici v zářivé zbroji. Jemnost mi náhle přestala připadat důležitá a zároveň mě již nezajímalo, že okolí děsí má síla, neboť jsem v ní spatřila krásu. Začala jsem se mít ráda především proto, jaké peklo jsem dokázala přežít, aniž bych se stala monstrem, ač jsem obětovala tu éterickou vílu v sobě.

A teď, v mých pětadvaceti letech, jsem se znovu začala bortit v základech. Na jednu stranu to bylo příjemné zjištění, že se za mé obranné stěny ještě někdo dokáže dostat. Ale vyděsila jsem se. Místo toho, abych se navrátila k lahvi vína nebo k cestám do jiných dimenzí ilegálními dopravními prostředky, jsme za Vámi s maminkou dorazily do Prahy. Váš nový obraz perfektně vystihoval dualitu uvnitř mě, hlubokou a klidnou noc, jež hvězdnými ocasy svítí ostatním bytostem na cestu a zároveň lidskou polovinu utvořenou životem i chybami, které se k existenci se svobodnou vůlí vážou. Toulala jsem se po Vaší galerii a ruka mi okamžitě utkvěla na knize, co doposud scházela v mé sbírce.

Za pár minut mě oslovila vzpomínka na obraz Anděla inspirace. Když jsem poté dorazila domů a začala se znovu sypat na hromádku, skryla mě pevná vazba Vaší knihy pod svá křídla. Ráda se schovávám do příběhů, které mi nenáleží, poskytují mi na chvíli pocit bezpečí, boty někoho jiného, jež nejsou tolik těžké, neb vím, že z nich brzy vystoupím. Aspoň jsem se tak cítila do té chvíle, než jsem narazila na kapitolu Anděl inspirace. Okamžitě se mi vybavilo, jak jsem se na tento obraz dívala. A obsah povídky, konkrétně její úvodní část, mě s prominutím, jelikož to básnickým jazykem nelze říci, posadila na prdel. Seděla totiž přesně na momentální potíž i zradu, co mě dostala do kolen. I s jménem „kamaráda“ a paralela „Měl mě lépe jistit.“/ „Měla jsem se lépe držet.“ mi vyrazila dech. Najednou jsem se před svým životem neschovala ani ve Vašich slovech. Po chvilce čtení však přišla věta, která mě uklidnila a sobecky jsem si ji vyložila jako předzvěst dobrého konce nejen pro fiktivní zbloudilou duši v kómatu, ale i pro sebe.

Nazvala bych to efektem motýlích křídel. Vaše tvorba může řadě lidem připadat naivní, mohou pro ni hledat škatulky, kritizovat ji, ale mně vždycky ukázala cestu, i když jsem byla jednou nohou na odchodu z tohoto světa. Díky Vašim slovům jsem se nyní dokázala vrátit pevně na zemskou rovinu s vědomím, že i můj příběh může mít dobrý konec, když se nevzdám a budu naslouchat všem tichým hlasům ze svého nitra. A za to Vám budu vždycky neskonale vděčná. Na Vaše obrazy se sice dívám nevinnýma dětskýma očima, ale jejich poselství už beru pevně do rukou jakožto dospělá žena.

Děkuji za záchranu života. Díky Vaší tvorbě jsem se na světě necítila tolik sama.