Poslední výdech je největší nadějí

Tento příspěvek nikoho nepodněcuje k sebevraždě. Jedná se pouze o mé niterné pocity.

Se zlomeným srdcem vzpomínám na časy, kdy jsem do svých květinově vzorovaných sešitů psala o nevinných říších víl, které potajmu pomáhaly lidem s jejich bolístkami. Dnes píšu do svého téměř nefunkčního počítače a ztratila jsem veškerou naději pro (nejen) svou existenci. Již netvořím z vesmírných mlhovin utkané světy, ani se v nich nedokážu skrýt před hořkou realitou. Ve slovech lze ledacos ukrýt, utajený smysl, šifru, nepřímé vyznání lásky, mocné vědění.. já se dnes rozhodla pro bezprostřední vyjádření. Vítej u souhrnu důvodů, proč již nechci být na tomto světě.
S láskou vzpomínám na své dětské já, pro které byl svět plný laskavosti. Již tehdy jsem však začala mít návaly úzkosti kdykoliv, když jsem se s rodiči dívala na zprávy. Nikdy jsem nerozuměla, proč mezi lidmi panuje nespočet sporů, ani tomu, proč nikdo nechrání přírodu. Tehdy jsem svou enviromentální úzkost zaháněla výletem do lesa s obrovským odpadkovým pytlem, sbírajíc jakýkoliv předmět do stromového domova nepatřící. A co se do pytle nevešlo, to jsem dávala do své vlastní mikiny. Měla jsem pocit, že mi lesní mechové polštářky děkují, stromy nabízí svou láskyplnou náruč a potůčky z mé duše vymývají zbytky smutku. Stačilo mi tak málo, abych se přestala bát, abych se cítila na povrchu zemském mezi lidmi znovu bezpečně. Kéž bych to dokázala říct i o své přítomnosti.
S věkem ve mně rostl a stále roste odpor k lidské rase. Nerozumím pravidlům tohoto světa. Veškerá společnost stojí na zcela uměle vytvořených hodnotách, na nesmyslné pyramidě tyranů a obětí. Všechno to zlo se děje pro peníze – pro cosi zcela nepodstatného, vytvořené námi. Ale k čemu nám bude hromada uměle cenných papírků, když celá naše domovská planeta shoří? K čemu nám bude majetek, když ve mžiku lehne popelem? K čemu vede celá existence lidstva? K neustálým vraždám, neopodstatněným válkám, k mocenským bojům.. a k naprostému vymýcení všeho živého. Kromě lidské rasy, samozřejmě, neboť ti nejhorší vždycky zůstávají na nohách.
Lidé možná vymyslí způsob, jak ochránit zvolené oligarchy před zánikem života za pořádný balík peněz. Dystopický svět i společnost je více než hypotetickou realitou. Nikdo však nespasí zvířata, která svou existencí nenarušila přirozený chod Země. Nikdo však nezachrání to jediné, co stojí za záchranu. Za každý vymírající druh trpím celou svou duší, stejně tak za všechna týraná zvířata, za zvrácený lidský potravní řetězec. A u těchto myšlenek především nezapomínám na to, že jsem také člověk a že by planetě bylo lépe, kdybych byla mrtvá. Mohu se snažit o vykoupení, ale nikdy nezměním to, že jsem se narodila jako člověk. Jako něco, čím zcela pohrdám. Jako něco, co je zcela zbytečné a nebezpečné.
Dříve jsem měla takové přání. Viděla jsem sebe samou, s hodným mužem po boku a s dítětem pod mým srdcem v chaloupce uprostřed lesa, v obležení šťastných psů. Teď se mi tato vize rozpadá před očima. Nevěřím tomu, že na tomto světě najdu člověka, který zvládne stát po mém boku, že budou lesy, v nichž bych měla svou chaloupku. A dítě? Jak bych mohla přivést na svět dalšího člověka? Jak bych mohla přivést na svět zcela nevinnou duši, jež bude trpět lidským jednáním tak, jako já a bude pohrdat sebou samou kvůli tomu, že je člověkem?
Všichni máme na rukách krev. Každý jeden z nás zranil jinou duši. Působíme si vzájemnou bolest a nazýváme to romancí. Ničíme přírodu a nazýváme to tvorbou domova. Týráme zvířata a nazýváme to potravou. Na vrchol dosazujeme mocí posedlé oligarchy a nazýváme to nutným zlem. Jak tohle může skončit?
Krvácela jsem tolikrát, především ostnem lásky. Vždy jsem věřila tomu, že všechna má traumata záhadně zmizí, až mě obejme má spřízněná duše. Poté jsem se svěřila do rukou odborníků s nadějí, že mě naučí s mými bolístkami žít. Nakonec jsem se odrazila z naprostého dna, proplavala se nahoru kolem svých vyhaslých snů ve snaze je svým znovuvzkříšením přivést taktéž k životu. Ale ani na jedné cestě nespatřuju světlo na konci tunelu. Tedy, kromě jedné. Kromě posledního vydechnutí v tomto světě.
Vždycky jsem snila o jiných dimenzích, do kterých se má duše po lidské smrti vrátí, jako kdyby byla po dlouhé cestě a konečně dorazila domů. Skepticismus dospělosti a mé lidství mě donutilo pochybovat o tom, že můj skutečný domov existuje. Odborníci by mé vize mohli nazvat schizofrenií. Sama nevím, co z toho je skutečné, ztrácím se mezi realitou a svým vnitřním světem, jež mě dříve zachraňoval, ale nyní hoří stejně, jako duše Země. Zůstávám lapená mezi životem a smrtí, mezi bojem a naprostou beznadějí, mezi sobectvím a rozprodáním sebe samé.
Možná, až si za rok přečtu tyto své myšlenky, s láskou obejmu své dřívější já, obvážu mu rány a s radostní v hlase sdělím, že je svět i má vlastní hlava lepším místem, mezitím co budu ležet v náručí osobě zcela milující mou maličkost. Nebo již nebudu více na tomto světě. A kde budu? V prázdnotě. Či se má ztrápená duše vrátí domů a konečně zjistí, jaký to mělo smysl.
A to je mou největší nadějí i nejniternějším přáním.